Vyberte si jazyk
Antropolog Joseph A. Tainter ve svém nejvýznamnějším díle The Collapse of Complex Societies [Kolapsy složitých společností. Dokořán – Praha 2009] představuje globální model, který umožňuje vysvětlit zánik civilizací. Tainter v knize obhajuje vlastní tezi, že v úpadku civilizací hraje vždy rozhodující roli energie. Ve druhém století nebylo římské zemědělství více schopné pokrývat potřeby rostoucí populace a pokusy o vyřešení tohoto problému prostřednictvím dobyvatelských tažení skončily neúspěchem z důvodu vysokých logistických nákladů.
Zabezpečení dostatku energií není jen znakem, ale samou podstatou složitých společností. Zboží je v neustálém pohybu. Lidé potřebují mít přístup ke světlu, energiím, potravinám a informačním systémům. I kdyby moderní a globalizovaná společnost začala více šetřit a energii spotřebovávala efektivněji, vždy jí bude nutně potřebovat obrovské množství.
Co vše máme díky ropě
Ropa v sobě koncentruje obrovské množství energie ze slunce a rostlin, která se skladovala a vytvářela miliony let. Kinetická energie jednoho barelu ropy – 159 litrů – představuje ekvivalent 3 625 hodin fyzicky náročné práce. Právě na této zásobě pevných paliv závisí náš způsob života – umožňuje nám zajít si do kina, vydat se na dovolenou či dělat tisíce věcí, které dělat sice nemusíme, ale děláme je rádi. Jaderná energie tuto výkonnost násobí stovkou. Jak bychom se jen mohli vzdát takového multiplikačního efektu?
Zásobování energiemi se neomezuje jen na otázku surovin. Je to především otázka celkového energetického konceptu. Náš energetický systém spočívá na centralizovaných distribučních sítích. Do rafinérií, elektráren, rozvodů a benzinových pump investujeme miliardy. Nic nesymbolizuje tuto centralistickou organizaci lépe než jaderná elektrárna.
„Zelený“ plán oživení
Abychom složité společnosti zajistili energii z biomasy, vody, větru a přílivu, je nutné tento pyramidový systém nahradit vysoce sofistikovanou „zelenou sítí“, která spočívá ve výrobě a spotřebě energie „just in time“.
Změn doznají i vzorce mobility. Vrátíme se ke způsobu regionální produkce. Změní se i samo bydlení – domy budou fungovat zároveň i jako mikroelektrárny. To vše bude součástí obrovského plánu na „zelené“ hospodářské oživení.
Fukušimská polokatastrofa ve světovém měřítku k žádnému velkému energetickému obratu nepovede. Jednotliví lidé a kultury totiž rizika hodnotí naprosto odlišnými způsoby a i dnes se jejich přístup značně liší.
Dojde k vylepšení jaderných technologií
Německo se spolu s několika dalšími státy vydá na pracnou, avšak uznáníhodnou cestu „německého zeleného modelu“. Další rozhodně vsadí na jádro. Na základě toho dojde i ke vylepšení jaderné technologie. Technologická evoluce probíhala vždy na základě proher a katastrof. Jestliže jsou dnes letadla tak bezpečná, pak je to díky tomu, že počátky letectví byly extrémně rizikové. V roce 1970 zemřelo při automobilových nehodách jen na západoněmeckých silnicích 21 000 osob.
Do roku 2030 by se světová energetická spotřeba měla zvýšit o 40 %. Některé státy se stanou šampiony v zelených technologiích a v jejich čele možná nalezneme Německo. Nicméně podíl jádra – v současné době kolem 18 % – se v globální produkci energie nijak výrazně nezmění. Události ve Fukušimě přispějí k větší bezpečnosti jaderné energetiky – možná bude dokonce možné zabránit roztavení jádra reaktoru. Již dnes jsou téměř připraveny k využití některé postupy, které umožňují podstatným způsobem snížit množství radioaktivního odpadu.
Svět nebyl nikdy tak bezpečný
Zcela odstranit riziko se nepodaří nikdy. Ale bude se postupně snižovat. Německý sociolog Ulrich Beck vydal v roce 1986 knihu Riziková společnost [Sociologické nakladatelství. Praha 2004] – jedno z děl, ve kterých podává globální a definitivní výklad světa. Jeho nosná myšlenka spočívá v tom, že v moderní době došlo k podstatnému zvýšení smrtelných rizik pro jednotlivce. To jsou výmysly! Čím více jdeme do minulosti, tím větší najdeme rizika. Ve společnosti lovců-sběračů bylo až 50 % mužů zabito příslušníky stejného rodu. V dobách usedlého zemědělství naši předkové umírali na chřipku, mor a ve válkách. V minulém století mařily životy dvě hrůzné války. Riziková společnost? Svět nebyl nikdy tak bezpečný. Ale možná nejsme schopni to uznat.
Odo Marquard tento fenomén obratně pojmenoval „teze zbytkové bolesti“: „Čím více na světě ubývá neštěstí, o to více jsou považována za závažnější – právě kvůli tomu, že mizí. Tím, jak je bolesti méně, stává se vzácnější.“ Dvojí energetický scénář není pro svět a jeho budoucnost nutně něco špatného. Rozpor mezi zastánci „zelené sítě“ a „nového jádra“ vytváří přínosnou konkurenci, která z dlouhodobého hlediska umocní dobrou kondici naší civilizace. Po roce 2030 se oba proudy spojí. Staneme se tedy svědky nástupu čistější, bezpečnější, vysoce energetické a zelenější společnosti. Možná, že právě o tom pochybujeme nejvíc. Kam by se totiž poděla naše touha po zkáze?
Pohled z Česka
Německý útlum jádra nahrává ČEZu
Podle českého premiéra Petra Nečase jsou strachy, které v Evropě vyvolaly následky havárie ve Fukušimě, „zbytečnou hysterií“, píší Hospodářské noviny. Česká republika nejenže nehodlá od jádra upustit, ale chtěla by se naopak stát jedním z hlavních výrobců elektřiny vyrobené z atomové energie. Zatímco Německo ohlásilo uzavření svých nejstarších reaktorů, česká vláda se nevzdává svého projektu stavby tří nových reaktorů v elektrárnách Temelín a Dukovany. Akcie ČEZu, největšího výrobce elektřiny v zemi, rostou, píše pražský hospodářský list. A pokud Německo skutečně svou výrobu elektřiny z jádra omezí, bude muset pokles výroby krátkodobě kompenzovat jejím dovozem, mimo jiné také z Česka, vysvětlil deníku šéf ČEZu Martin Roman, který dále pokračuje: „Pokud by se i Evropa opravdu rozhodla zavřít jadernou energetiku a nejít politikou zdražování emisí CO2, cena uhlí poroste. A v případě, že by zavírala jaderné elektrárny, ale zároveň držela drahé emisní povolenky, byla by to úžasná zpráva hlavně pro Rusko, protože bychom potřebovali mnohem víc plynu.“
