Vyberte si jazyk
Jeho životní vášní jsou od nepaměti hranice. Zkrátka se mu vnutily. V tu noc, kdy se v roce 1947 v Terstu narodil, se tento kousek země lemovaný Jadranem stal součástí Itálie a následně po druhé světové válce na několik let „Svobodným územím Terst“. „Vzpomínám si na tváře komunistických policajtů na hranicích a jugoslávských žen, které přijížděly z venkova a nesly na hlavách bandasky s mlékem. Pro mé rodiče byla tato hranice noční můrou. Pro mě to byla jen výzva k cestě, čára, za níž začínalo tajemství.“
Zvědavost a chuť vydat se na cestu Paola Rumize nikdy neopustily. Jeho nejdelší cestou byla ta, během níž křížem krážem procestoval všechny východní kouty Evropské unie od Barentsova moře až po Černé moře. Za třicet tři dní procestoval deset zemí a překonal vzdálenost asi 6 000 kilometrů. Cestoval pěšky, autobusem, vlakem, autostopem a nákladním člunem, s šestikilovým batohem bez jakýchkoliv zbytečností, se sedmi zápisníky a cestopisem.
Lívancová kouzelnice z Bukoviny
Jeden cestopis tohoto italského spisovatele byl už ve Francii vydán. Během svého putování po Evropě se chtěl co nejvíce přiblížit Slovanům. Vznikl tak krásný záznam o ztracených koutech, ponořených do něhy a melancholie. Sámové, poslední pastevci sobů na Kolském poloostrově, otec Leonid, který byl vojákem v ruských jednotkách zvláštního určení, Alexander, sirotek zmítaným strachem z toho, co ho čeká po dvou letech ve vězení, mniši na Solovských ostrovech, vlčí muž Mariusz, který spí na peci ve svém zapadlém domě ve stínu kaple zasvěcené patronu tuláků, lívancová kouzelnice, zamlklí Estonci, lotyšské chorály, stařičtí věřící na břehu Čudského jezera, Rita a Voloďa oficiálně označeni jednou provždy za „cizince“, mladí kadeti z Kaliningradu, Lilia, stážkyně starého židovského hřbitova - ti všichni jsou součástí atlasu, jejž vygumovaly moderní státy. Ti všichni vracejí duši zapomenutým územím - Botnii, Karélii, Livonsku, Kuronsku, Latgale, Mazursku, Polesí, Volyni, Podkarpatské Rusi, Podolí, Bukovině, Budžaku, Besarábii, Dobrudže... všem těmto „někdejším pohraničním provinciím pohlceným geopolitikou“.
Cestování je „koupel lidství,“ říká Paolo Rumiz, který se považuje za nositele „několika kulturních identit: Jsem Slovan duší, Němec kulturním dědictvím, Ital jazykem a taky trochu Francouz“, neboť ho první cesty zavedly do Francie, kde hltal cestopisy Antoina de Saint-Exupéryho, Nicolase Bouviera a Bernarda Moitessiera.
Cesta za poznáním slovanské duše
Svůj první cestopis napsal v 21 letech. Především však dlouhá léta sledoval pro terstský deník Il Piccolo pád komunismu, rozpad Jugoslávie a války na Balkáně. „Mé město Terst ležící na samém severu Jaderského moře je seismografem, balustrádou vstříc dalším horizontům. V kavárnách bylo normální se bavit o tom, co se děje v zahraničí. Lidé, kteří se narodili v mé době, byli živeni chlebem geopolitiky.“
Tuto cestu po hranicích Evropy se Paolo Rumiz rozhodl podniknout nedlouho poté, co oslavil své 60. narozeniny. Během noci uprostřed oslav pádu schengenské hranice kolem Terstu, kdy padl poslední kus železné opony, pochopil, že mu něco bude chybět: „sen o zapovězené hranici, chuť zakázaného ovoce“. A tak „jako losos, který táhne proti proudu“, cestoval vstříc „slovanské duši“.
Jeho cestopis vychází formou fejetonů v listu La Reppublica. Od roku 2001 je to rituál. Za měsíc Paolo Rumiz vykoná pro italský deník jedenáctou cestu. Ale tyto cestopisy nezahojí otevřené rány, které zanechaly balkánské války, o nichž psal. „Cítím se zrazen slepotou Evropy vůči Balkánu, zejména vůči Bosně, kde žijí Evropané s tureckou kulturou. Z této nemohoucnosti zastavit násilí proti nevinným se mi udělalo fyzicky špatně. Vůči ubohým Bosňanům budu vždy cítit dluh. Později jsem napsal o Bosně veršovaný román, byl to příběh o lásce. Děj byl zasazen do období na konci války do roku 2002. Čtenáři pochopili poezii, ale nepochopili dopisy z války. Žurnalistika nedokáže vždy sdělit pravdu. Občas je třeba zvolit jiný jazyk. Našel jsem desetislabičný verš, který se dotýká duše. Mohl jsem říci věci, které se mi za celý můj život reportéra předtím nepodařil sdělit tak, aby je lidé chápali. Dnes se cítím jako provazochodec mezi novinářskou pravdou a transfigurací, kterou nabízí poezie a fikce.“
