Vyberte si jazyk
Je půl osmé ráno a mladá Rumunka Iona se vydává na madridské autobusové nádraží Méndez Alvaro. Je moc spokojená, protože po celoroční práci pomocnice v domácnosti odjíždí konečně prázdniny do Bukurešti. Obtěžkaná čtyřmi obrovskými kufry čeká podobně jako další cestující na příjezd autokaru. Ten ale nikdy nedorazí.
K této situaci dochází na španělských autobusových nádražích čím dál tím častěji. Valencie, Castellon, Barcelona či Madrid bývají svědky peripetií, které rumunští obyvatelé zažívají pokaždé, když se chtějí vrátit do vlasti. Nekonečná zpoždění, pirátští dopravci prodávající neexistující zájezdy, autobusy v hrozivém stavu nebo neohlášené změny itineráře, to jsou jen některé příklady nepříjemností, které si musejí vytrpět někteří z pasažérů cestujících do Rumunska autobusem.
Ve Španělsku funguje 13 legálních rumunských dopravců, garantujících více méně spolehlivý servis. Za cenu přibližně 90 až 100 euro (jednosměrná jízdenka) si s sebou mohou vzít cestující více zavazadel, než je možné v letadle, čímž se z autokaru stává nejžádanější dopravní prostředek, schopný dopravit pasažéry do karpatské oblasti za zhruba tři dny. Už po několik let jsou ale autobusová nádraží zamořována pirátskými dopravními agenturami, které podle slov zástupce společnosti Eurolines nabízejí stejné služby za zhruba poloviční cenu. Tyto firmy vysílají své zaměstnance, aby sháněli klienty ve frontách tvořících se před pokladnami legálních dopravců a nabízeli jim finanční podmínky, které nelze odmítnout. „Rumuné obvykle na cestovní podmínky moc nehledí. Důležité je pro ně dojet,“ vysvětluje zástupce Eurolines.
Nelegální dopravci nabírají cestující i v dalších oblastech Španělska, aby autobus naplnili. Když operátoři zjistí, že autobus není plný, „vymyslí si technickou závadu“ na vozidle a v nejlepším případě proplatí zákazníkům lístek. Mnoho autobusů do cíle nikdy nedorazí. „Jednou se náš autobus porouchal ve Francii a nikdo nám ani nenabídl, že nám přistaví jiné vozidlo. Nakonec jsme si museli pronajmout malou dodávku, abychom se vůbec dostali do Bukureště,“ vypráví jeden Rumun, který autokar přesto dál využívá coby nejlevnější prostředek. „Teď v srpnu stojí letenky kolem 600 euro a člověk si s sebou nemůže vzít skoro žádná zavazadla,“ říká. Jiný pasažér zase vypráví, že jednou zanechal autobus všechny cestující „500 kilometrů od Bukurešti bez sebemenšího vysvětlení“.
Není vzácností, že rumunské firmy využívají možnosti převozu více zavazadel k ilegální přepravě surovin. „Často jsme svědky toho, že Rumuné využívají tento dopravní prostředek k převozu neuvěřitelného množství vepřového masa,“ tvrdí jeden ze zaměstnanců Eurolines, podle nějž „mnohé z těchto nelegálních podniků přežívají právě díky této přepravě zboží“. Za účelem zvýšení výdělků instalují někteří dopravci do autobusů více sedadel, než povolují stávající normy, nebo zaměstnávají pouze dva řidiče místo pěti, které požaduje evropská legislativa. „Viděl jsem, jak do autobusu nastupuje 70 lidí,“ zlobí se jeden rumunský cestující, a to jsou ještě toalety a uličky zatarasené zbožím, dodává. „Jsme tam natlačení jako krysy!“
Tyto autobusy obvykle nebývají během cesty prohledávány, ale jak říká jeden stálý zákazník pravidelné linky, při příjezdu „na maďarskou hranici“ požaduje řidič od cestujících systematicky 5 euro na podmáznutí celníků, které je mají odradit od prohledávání vozu. „V autobusu lze do mé země propašovat cokoliv,“ dodává.
Během sezóny prodávají lístky pirátských společností zavedení dopravci. Národní asociace pro autobusovou přepravu (ANETRA) přitom tvrdí, že „firmy vlastnící licenci nemají absolutně žádné právo prodávat na svých přepážkách lístky nelegálních společností,“ a upřesňuje, že pirátští dopravci neposílají vozy na povinné technické prohlídky a nechávají je jezdit „v bídném stavu“.
