Litva basketbalem doslova žije. Ale pozor: V této zemi nejde o pouhou hru, v níž stačí prostrčit velký oranžový míč skrz koš. Litevci od Kaunasu až po Klajpedu, od Alytus do Marijampole a z Panevezysu až po deltu Němenu vám všude potvrdí, že jestliže dnes žijí v nezávislém státě, vděčí za to právě basketu.

Vůbec tedy nepřekvapuje, že řada automobilů je vydobena vlajkami se žlutými, zelenými a červenými pruhy. Neudivují ani pizzy ve tvaru míče. A konečně, není žádnou výjimkou najít playgrounds i v osadách čítajících jen pár obyvatel. Košíková představuje neopomenutelnou součást litevské národní identity, která se utvářela vymezováním se vůči sovětskému obrovi.

Košíková je součástí litevské národní identity

Milostný příběh lásky Litevců k tomuto sportu se začal psát roku 1937. V době určité zakomplexovanosti vůči zbylým dvěma pobaltským sousedům, Estonsku a Lotyšsku, vyhrála Litva v lotyšské Rize svůj první evropský pohár. Místní vyprávějí, že hráčům tehdy trvala cesta domů desítky hodin, protože jejich vlak stavěl v každé vesnici, kde se jim dostalo bouřlivého přivítání. Avšak lidový jásot neměl dlouhého trvání. V roce 1940 do Litvy vtrhly Stalinovy jednotky. Byl to začátek padesátileté nelidské okupace, deportací politických odpůrců na Sibiř a tyranie KGB. Vše muselo přispívat k budování velikášského obrazu SSSR. Litevští hráči, kteří byli uznáváni jako skvělí košíkáři, byli považováni za příliš velké nacionalisty, a dostali se proto na seznam nepohodlných osob. A tak ani kouzelníci s míčem jako Algirdas Linkevicius dres s označením CCCP nikdy nenosili.

Litva tedy rudému obrovi vzdorovala prostřednictvím svých klubů. Mezi ty nejvýznamnější patřil téměř mytický Zalgiris Kaunas a také Statyba Vilnius. Jejich rivalita s manšaftem CSKA Moskva, klubem Rudé armády, trvala několik desítek let a vzbuzovala národní vášně. Podle jedné historky cestovalo na konci 80. let zhruba 5 000 litevských fanoušků do Mosky vlakem na finále Mistrovství Sovětského svazu mezi Zalgirisem a CSKA. Ani jeden z nich však neměl na utkání vstupenku. Plukovník Gomelsky, trenér CSKA, tehdy rozhodl, že všechna místa dostanou ruští vojáci. Avšak fanoušci Zalgirisu odpoledne před zápasem objeli všechna místní kasárna a vstupenky na vytoužený zápas směňovali za láhve vodky. Moskevský Palác sportu se tak náhle přeměnil ve svatyni Kaunasu! Kapitán CSKA Sergej Tarakanov dokonce jednou dostal poštou svou fotografii zašpiněnou … výkaly!

Hráči byli populárnější než prezident

Zlatý věk Zalgirisu a tedy i litevské košíkové se časově shoduje s nástupem hráče, kterého Litevci považují za největšího hráče všech dob: Arvydase Sabonise (2,20 metrů). Mužstvo Zalgirisu se s tímto obrem ve svých řadách stalo mistrem SSSR v letech 1985, 1986 a 1987. Během perestrojky odešel Sabonis předvádět svůj talent do zámořské NBA. Sabonis, který je už dnes v důchodu, je jediným člověkem, který se může chlubit tím, že z hlediska popularity zastínil i prezidenta republiky. Možná ještě spolu s Rimasem Kurtinaitisem, někdejším elitním střelcem, který se několik let po získání nezávislosti stal ministrem sportu. Tento hráč byl ještě ve svých 39 letech profesionálem ve vilniuském klubu Lietuvos Rytas. Zápal Litevců pro basketbal, který nemá nikde jinde obdoby, se tedy odvíjí od jejich pohnutých a bolestivých dějin.

Řekněme si to na rovinu. Utkání mezi Litvou a Francií, které se bude hrát tento pátek [9. září] ve skvělé vilniuské Areně, bude magickým okamžikem. I když má baltský výběr řadu nedostatků, neprodá svou kůži lacino, aby mohl vzdát hold svému úžasnému obecenstvu a pokusit se vyhrát své „vlastní“ Euro. „Budou tam emoce podobné těm, které jsme prožívali v den našeho prvního státního svátku,“ svěřuje se nám jeden Litevec, kterého jsme potkali na autobusové zastávce v hlavním městě.