Co se to vlastně v Rumunsku děje? Z pohledu Bruselu a většiny evropských zemí zneužívá vláda Victora Ponty svou moc tím, že na klíčové poslanecké a justiční posty dosazuje své lidi a usiluje o sesazení prezidenta Traiana Băsesca. Z pohledu rumunské pravice se jedná o nenásilný státní převrat (skoro), který by mohl vyústit v diktaturu. Z pohledu rumunské levice jde jen o nové nastolení mocenské rovnováhy v neprospěch prezidenta, jenž zneužil svých pravomocí a bránil vládě ve vládnutí.

Ať je tomu jakkoliv, nedávné události svým významem přesahují hranice země. To proto, že je Rumunsko se svými 21 miliony obyvatel z demografického hlediska sedmým největším členským státem EU a že z něj pád Ceausesca udělal symbol boje za demokracii v Evropě. Ale také proto, že v dnešní době krize tyto události ještě více poškozují beztak narušenou image současné Evropy.

V poslední době se situace v Rumunsku často přirovnávala k poměrům v Maďarsku. Zatímco ale v Budapešti převzala otěže moci strana s jednoznačnou většinou, v Budapešti proti sobě bojují dva vyrovnané tábory. A zatímco Fidesz v čele s premiérem Viktorem Orbánem aplikuje ideologický program, snaží se Pontova strana USL uchvátit (politickou a soudní) moc, k níž získala přístup, zejména cestou oportunismu. Navzdory odlišnostem je výsledek tentýž: demokratický mechanismus je pokažen a v sázce jsou hodnoty, které tvoří samotný základ Evropské unie.

Tato situace naznačuje, že sázka z roku 2007, kdy bylo Rumunsko i přes zpoždění při zavádění právního státu po vzoru toho, jaký existoval v partnerských zemích, přijato do EU, nakonec nevyšla. Evropští představitelé vsadili na to, že členství v Unii spolu s kontrolními mechanismy budou dostatečnou zárukou dosažení očekávaných pokroků. EU ale bohužel působí dojmem, že jí problematický člen visí na krku, a Rumuni se nadále cítí jako Evropané druhé kategorie, jimž je stále odpírán přístup do schengenského prostoru a kteří jsou pravidelně konfrontováni s hodnotícími zprávami poukazujícími na nedostatky jejich státu. Jedná se tedy o dvojitý neúspěch, který posiluje vzájemnou nedůvěru a v jehož světle se intervence EU do současné rumunské krize jeví jako nanejvýš delikátní záležitost.

Úkolem EU není postavit se na stranu toho či onoho tábora. Rumunské politické elity z obou táborů očividně zcela neupustily od postkomunistických praktik v podobě sklonů k autoritářství a propojování politiky a byznysu. Tvrdý tón, jaký uplatňují některé rumunské noviny a časopisy, ostatně naznačuje, že zájmy jedněch i druhých dalece přesahují politickou scénu.

Unie ale naopak dobře udělala, když kladla důraz na to, aby se referendum svolané na 29. července, které má stvrdit nebo zrušit dočasné sesazení prezidenta Băsesca, konalo podle jasných pravidel. Nesmíme zapomínat na to, že Pontův kabinet začal vládnout v květnu, protože Băsescem podporovanou předešlou vládu oslabily opakované demonstrace proti její hospodářské a sociální politice. Máme tu tedy aktéra krize, který stále ještě nebyl vyslyšen a jehož hlas je přitom rozhodující: rumunský lid. Poprvé rozhodne 29. července. A podruhé u příležitosti listopadových parlamentních voleb.

Evropa může k urovnání této krize přispět tím, že bude nadále dohlížet na řádný průběh voleb a bude bedlivě sledovat rovnováhu mocenských sil. A že ukáže, že své hodnoty dokáže bránit.