Vyberte si jazyk
Po zděšeném rozruchu kolem eura a jeho přežití, jehož jsme byli svědky před rokem, je nyní ohrožen další výdobytek evropské integrace: volný pohyb osob. V reakci na příliv přibližně 30 000 imigrantů ze severní Afriky nenapadlo Paříž a Řím nic lepšího než požádat o revizi Schengenské smlouvy s cílem obnovit kontroly na vnitřních hranicích a zabránit hordám nezvaných přistěhovalců ohrožovat jejich prosperitu.
Od té doby, co se Evropané mohou volně přemisťovat z jedné země do druhé, přestaly hranice ztělesňovat nejnápadnější stránku národní suverenity. Ta má dnes ale vítr v plachtách a členské státy opět přebírají kontrolu nad některými oblastmi, kde především z vnitropolitických důvodů cítí, že si s problémy dokážou lépe poradit samy, počínaje zahraniční politikou až po současnou politiku bezpečnostní. Solidarity partnerů se dovolávají leda tehdy, když se jim záležitosti vymykají z rukou, tak jako Itálii.
Požadavek spravedlivějšího rozdělení úkolů a zátěže mezi 25 členských států schengenského prostoru nejenže je legitimní (v současnosti jsou za kontrolu vnějších hranic zóny volného pohybu odpovědny státy, které při nich leží), ale je to i silný symbol. O to silnější, že se toto uzavírání časově shoduje se stejně tak symbolickým otevíráním: otevřením německého a rakouského trhu práce pracovníkům ze zemí bývalého komunistického bloku.
Od té doby, co se Evropané mohou volně přemisťovat z jedné země do druhé, pro ně EU přestala být symbolicky společným trhem a stala se skutečným společenstvím. K budování Evropy pro občany to de facto přispělo víc než smlouvy, nařízení a směrnice. A bude-li toto uvedeno v pochybnost, budou ohroženy samy raisons d'être Unie.
