Vyberte si jazyk
Léto je tu a s ním se vrací i ti, kteří odešli ze země hned na začátku politických změn. Dříve nebo později vám někdo zavolá. V telefonu většinou uslyšíte třesoucí se ženský hlas: „Anička se vrátila z Iowy a tvrdí, že se určitě musíme vidět. Co, ty si na ni nevzpomínáš? Přece Anička, ta co mi v páté třídě zamazala halenku chlebem s marmeládou...“
A i přesto, že vám toto drama před čtyřiceti lety uniklo, budete se snažit vyvolat Aniččinu tvář z hloubi vaší paměti, která váhá mezi hned několika holčičkami s copánky, aby se pak ztratila v řadě mladých uhrovitých děvčat narvaných do školní uniformy. To ale Aničku neodradí: Vytrvale volá celé řadě ztracených kamarádů ze školy, známých ze sousedství, z univerzity, i pochybnými individuím z divokého večírku před 25 lety. Vám však dávno vypadla z paměti. Opačně to ale neplatí. Na všechny ty různé kluky a holky myslela Anička během dlouhých zimních večerů v Chicagu; všechny je trpělivě lovila v paměti v Iowě, když se jí nedařilo najít si práci ve zpracování kukuřice.
A takových jako ona je spousta: Anička, Mitko, Mišo, Gošo z prvního patra, Katia, Silvi (Pamatuješ se na ni? Strašně se opila na večírku v sekundě), Kiro z Pensylvánie, Roumi z Kanady atd. Jakmile přijde léto, jsme obětmi skutečné teroristické kampaně navrátivších se emigrantů. Každý týden nám volá někdo, kdo se chce s námi vidět; v červenci a srpnu si na ně na všechny člověk v podstatě není schopen najít čas.
Patří ke generaci čtyřicátníků až padesátníků, jimž se na začátku 90. let podařilo vyjet z Bulharska jako prvním, v době velkých a chaotických změn. Dnes mají méně vlasů a pár kilo navíc. I když se jejich finanční stav zlepšil, jsou rozčarovaní, staří a unavení. Trpělivě celý rok čekali na letní dovolenou, aby se mohli vrátit zpět do Bulharska a vidět se zde s maximálním počtem osob, které jsou dnes jejich jediným pojítkem s domovem. Bulharskem pohrdají, ale zároveň se jim po něm strašně stýská.
Problémem je, že my doma jsme také zestárli. My, kteří jsme zde zůstali a lépe či hůře přežili všechny ty změny proto, aby nás pak zasáhla hospodářská krize, ze které se Bulharsku nakonec nikdy nepodařilo dostat. I my jsme přibrali a prořídly nám vlasy - a naše naděje a sny zmizely s nimi. A navíc, my nejsme na dovolené. Zatímco rozjaření emigranti mají na všechno čas. Chtějí se bavit, zároveň ale vyžadují, aby je člověk poslouchal a chápal. A to po nás chtějí trochu moc.
Poslouchat a pochopit totiž znamená, že se člověk stane něčím mezi blízkým příbuzným a psychologem. Znamená to po n-té trpělivě naslouchat důvodům, které dotyčného přinutily odejít ze země, znamená to říkat jim, že ne, nerozhodli se tehdy špatně, opakovat jim, jak moc je my všichni máme rádi, jak jsme na ně vždycky vzpomínali a jak moc obdivujeme jejich odvahu a úspěch.
„Umíš si vůbec představit, co znamená pracovat pro sociální úřad v Rakousku?“ ptá se mě stará známá, žena, která má dnes očividně problémy s alkoholem a frustrace z ní čpí na desítky metrů. Vysvětluje mi, že podle Evropské centrální banky se jedná o nejdůležitější pozici v Evropské unii. Jediné, co člověk může dělat, je tiše to uznat – to proto, že ví, že ho tento týden čeká ještě několik osamělých emigrantů, a není si jistý, zda bude všem podobným hloupostem schopen stejně trpělivě čelit.
Problém s těmito rekreanty z daleka je to, že se pokoušejí znovu zažít vzrušení a nadšení svého mládí. Ty jsou přitom nenávratně ztraceny. Emigrant to ale neví a koneckonců ani nechce vědět. My domácí je naopak nechceme příliš zklamat, i když si pokaždé klademe tu samou neodbytnou otázku: Máme si vlastně co říct? Pro emigranta jde o otázku po pravdě řečeno nepodstatnou. Když se vrátí domů, potřebuje mluvit jen on sám, bez zastavení. Tím se snaží vynahradit si měsíce i roky ticha či vyplněné pouze zdvořilostními konverzacemi s kolegy v zahraničí.
Emigrace představuje téměř trvalý nedostatek pevné reality. Možnost tuto realitu znovu na týden nebo dva nalézt není pro hostitele ani pro hosta žádným velkým potěšením. Letní emigrantův návrat však zůstává rituálem, k jehož účasti jste zváni. Jako v divadelní hře hrajete vedlejší roli, která je nicméně nezbytná k tomu, aby zcela vynikl hlavní hrdina – jeho veličenstvo emigrant.
Reakce
„Domů nejezdím pro potěšení“
Článek Guéorguie Nikolova vyvolal mnoho reakcí, především ze strany bulharských emigrantů. „Na článku je toho mnoho pravdivého, a právě proto s ním mám problém. Do Bulharska nejezdím pro potěšení – docela dobře bych se bez toho obešel, jen kdyby nebylo mojí matky,“ píše jistý „zemaria“ na stránkách listu e-vestnik. „Rozhodně však nikoho netoužíme přesvědčit, že jsme se kdysi rozhodli správně. Žádné takové dilema neexistuje. Hned po přistání nás bulharská realita praští do tváře. Špína, rozbité chodníky a silnice, toulaví psi, prach, chaotický provoz, nadávky, policajti... K tomu ceny často vyšší než na Západě, za služby mizerné kvality. Pokud je tu člověk déle, zvykne si na to, jakoby ani nikdy nežil v jiném světě. Ve světě, kde se pracuje hodně a těžce, to ano, ale kde jsou pravidla jasná a lidé zdvořilí a slušní. Ne jako tady... kde si všichni myslí, že se domů vracím s kufry plnými peněz. Ne, příští rok do Bulharska nepojedu.“
