Vyberte si jazyk
Co kdybychom se na chvíli vzdálili od tvrdé reality v podobě škrtů ve státním rozpočtu ve výši 11,88 miliard eur [které se vláda pokouší nalézt a předložit trojce ke schválení]? Nechme stranou napáchané chyby, absenci politického systému, nelidské břímě zatěžující občany a trojkou vyžadované oběti, tedy témata, která se v důsledku nesčetných analýz z per novinářů a akademiků stala něčím zcela evidentním.
Mluvme trochu o samotné podstatě; touto podstatou je entita nesoucí jméno „Evropa“. Mám strach, že jsme se my, Evropané, nechali nakazit politiky a dopustili se fatální chyby: hodili jsme Evropu a euro do stejného koše. Ti, kdo zblízka sledují aktuální dění nejen v Řecku, ale v Evropě vůbec, nabývají dojmu, že Evropa, zejména od té doby, co vypukla krize, neexistuje bez eura. V myslích Evropanů se uhnízdila takřka absolutní jistota, že kdo není členem eurozóny, nemůže být považován za Evropana.
Nejmarkantnější příklad této mentality nelezneme v řeckých médiích. V posledních měsících sleduji denodenně psychodrama o tom, zda nás chce Německo z eurozóny vyhodit, nebo si nás tam ponechat. Až do návštěvy řeckého premiéra Antonise Samarase u kancléřky Merkelové [24. srpna] převládal obecný názor, že nás chce vyloučit. Nyní jsou vyhlídky o něco příznivější, tak padesát na padesát.
V prvním dějství tohoto psychodramatu se řecké obavy netýkaly pouze katastrofálních důsledků odchodu Řecka z eurozóny na řeckou ekonomiku a život občanů, ale i toho, že se Řecko stane jakýmsi vyděděncem.
Bludná spirála
To samé si mysleli i Němci, ale v opačném pořadí. Argumentace německých občanů, kteří nás chtějí vyloučit, se nezakládá pouze na tom, že se Řecko nedokáže ze svých problémů vymanit, ale i na tom, že je třeba ho potrestat za to, že neplní včas své závazky, postavit ho na pranýř nebo ho přinejmenším poslat do trestaneckého tábora.
A já se ptám: lze všechny členské státy EU, které nejsou součástí eurozóny, považovat za vyvrhele? Žije Velká Británie, Dánsko, Švédsko, Česká republika, Maďarsko, Polsko a pět dalších států v trestaneckých koloniích? Je Německo, které Evropu dvakrát zničilo, evropštější než Velká Británie, která ji stejně tak často zachraňovala? Británie má možná tisíc a jedno specifikum, ale vždy, když ji Evropa potřebovala, tak tu byla.
Obávám se, že jsme se dostali do spirály, z níž se nedokážeme vymotat. Říkám to proto, že jsem od začátku krize natrefil v evropském tisku jen vzácně na článek pojednávající o zemích stojících mimo eurozónu, snad s výjimkou Velké Británie. Ale i v jejím případě jsou středem zájmu komplikace, které vyvolává její politika vůči eurozóně.
Nerad bych byl špatně pochopen, a proto raději uvedu věci na pravou míru: nepatřím k těm, kdo vyzývají k návratu k drachmě. Nesmí se při tom ale zapomínat na to, že euro je jednou měnou mezi tisícem jiných, směnný prostředek. Není to žádný základní kámen naší existence. Sjednocená Evropa existovala už před eurem, i když se ještě nenazývala Unií. Rozdíl mezi Evropou před eurem a Evropou s eurem se neomezuje jen na společnou měnu.
Před eurem nebyla Evropa pouhým hospodářským společenstvím. Ztělesňovala rovněž vizi otců evropské integrace. Země s rozmanitými jazyky, dějinami, kulturou a tradicemi chtěly tyto sjednotit pod jednou střechou společných evropských hodnot.
Stačí si připomenout, že země bývalého socialistického bloku nepřilákal do Evropy pouze společný trh a vyhlídky na lepší život; připojily se k ní i proto, že jim byly po 45 let upírány společné evropské hodnoty, kterých se nyní dožadovaly. Posledním, kdo k těmto otázkám odkazoval, byl Jacques Delors. Po něm přestala být debata o ambiciózním evropském projektu až do zavedení eura v módě. Společné hodnoty poté pozřela právě jednotná měna.
Dilema euro nebo drachma
Jednotu EU nahradila jednota eurozóny. Dnes žijeme v Evropě, kde mají slovo pouze politici a ekonomové. Proto je také debata tak mělká jako diskurz většiny evropských představitelů a jednorozměrná jako tradiční rétorika ekonomů. Chybí nám globální pohled na Evropu, protože spisovatelé, umělci a intelektuálové si berou slovo jen málokdy.
Dilema euro nebo drachma neřeším. Řeším ale jinou otázku: jakou Evropu? Byla tu Evropa před eurem. Bude tu i Evropa po euru, pokud jednotná měna zítra padne?
Střední a severní Evropou se šíří hnutí odporu, které nechce dávat peníze zbytečným a rozhazovačným Jihoevropanům. Možná nás rozčilují, ale nesmíme je obviňovat. Na jejich místě bychom si mysleli to samé, stejně jako Španělé, Italové nebo Portugalci. Znáte nějakého boháče, který se dělí o peníze s chudými? Zároveň s tím se jižní Evropou šíří pocit hněvu vůči bohatým státům Evropy. Vychází z řad obyvatelstva, které trpí a jehož životní úroveň se zhoršuje takřka každým dnem. Nejsme jediní. Stejný pocit mají i Španělé, Italové a Portugalci. Ani je nesmí nikdo kritizovat, a právě v tom je problém. Pokud totiž euro nevydrží, není jisté, že se nějaké Evropy po euru dočkáme.
Nejpravděpodobnější je, že se Evropa rozdělí vedví, přičemž jedna její část bude ze selhání eura obviňovat druhou. Budeme mít Evropu rozdělenou na dva tábory, kde bude jeden druhý nenávidět a opovrhovat jím.
Neříkám, že je třeba euro opustit. Ale je potřeba zhodnotit, zda stojí za to, aby se kvůli němu Evropa rozbila na dva nepřátelské tábory. Zda si zasluhuje, aby se kvůli němu zničilo to, co Evropa budovala od roku 1957 ve velice složitých podmínkách. Honíme se za čísly a ztrácíme při tom lidské bytosti, to je drachma. Doufám, že se mýlím, ale směřujeme k rivalitě vedoucí k evropské občanské válce.
