Vyberte si jazyk
V posledních dvou dnech ukořistila Evropa skalpy dvěma evropským představitelům. Nejprve přislíbil svou rezignaci řecký ministerský předseda Jorgos Papandreu a pak v Itálii učinil to samé i Silvio Berlusconi. Oba premiéři se s velkými problémy potýkali už nějakou dobu, ale bezprostřední příčina jejich pádu je jasná: Bylo to ultimátum, které jim předložili vedoucí představitelé eurozóny na summitu G20 v Cannes. To znělo – reformujte, nebo uvidíte.
V Cannes také padla dvě zásadní tabu. Představitelé eurozóny poprvé připustili, že by některý z členů mohl zbankrotovat a opustit euro. (A když už je možné vyslovit dříve nepředstavitelné, proč končit Řeckem?) Bylo to také poprvé, co se představitelé odhodlali tak rozhodným způsobem zasahovat do vnitřní politiky jiných zemí.
Je samozřejmě pravda, že Evropská unie ovlivňuje národní politiky jednotlivých států už dlouho. Vzpomeňme si jen, jak rozkol v britské Konzervativní straně přispěl k rezignaci Margaret Thatcherové v roce 1990, jak se nové členské země transformovaly, aby mohly vstoupit do EU, nebo jak Itálie kvůli splnění podmínek pro vstup do eurozóny v roce 1999 provedla reformu veřejných financí. V posledním roce už krize připravila o křeslo ministerské předsedy Irska a Portugalska, když jejich země potřebovaly finanční záchranu.
Kdyby nebyly dluhy, nebyl by diktát
Přesto se něco změnilo. Evropané na sebe nahlíželi jako na rodinu. Měli sice spory, ale nikdo nezpochybňoval právo jednotlivých členů patřit do klanu. Ale v Cannes dali vůdčí představitelé eurozóny jasně najevo, že jsou připraveni některé členy rodiny opustit, či dokonce vydědit. Někteří v tom vidí útok evropských elit na národní demokracie, ať už jde o elity zvolené nebo samozvané (jako v případě německo-francouzského dua přezdívaného „Merkozy“, neboť sestává z Angely Merkelové a Nicolase Sarkozyho). O tom, že Řecko, jenž je kolébkou demokracie, je nuceno podrobit se druhé německé okupaci, už bylo popsáno hodně papíru.
Z velké části je to snůška nesmyslů. Itálie a Řecko se do eurozóny rozhodly vstoupit dobrovolně a každý klub má svá pravidla a normy chování. V měnové unii ohrožuje nezodpovědnost jednoho člena blahobyt všech ostatních. Kdyby Itálie a Řecko nebyly tak přezadlužené a zkornatělé, nebyly by dnes v takových potížích. Země, které ostatním poskytují finanční pomoc, mají také právo stanovit si takové podmínky, aby si zajistily splácení svých půjček. Alternativou k diktátu eurozóny je být nechán napospas trhu. A pokud je takového zákroku potřeba, nevyhnutelně musí být veden Německem a Francií.
Nicméně kritici přesto mají v něčem pravdu. Pro mnoho zemí, jako je třeba Španělsko, EU znamená záruku, je pro ně kotvou demokracie. Nicméně čím déle krize trvá, čím více se úsporná opatření protahují a eurozóna integruje, aby zachránila sama sebe, tím více trpí i legitimita celého projektu. Toto bolestivé trápení by bylo přijatelnější, kdyby se věřitelé chovali, jako kdyby věřili, že čelí existenciální hrozbě. Místo aby s krizí bojovali veškerými prostředky, snaží se svoje rizika omezit. To vyvolává pocit, že tu existuje dvojí metr: Jeden druh demokracie pro věřitele a jiný pro dlužníky. Každý musí pochopit omezené možnosti Angely Merkelové. Ale když Jorgos Papandreu volal po referendu, způsobil „ztrátu důvěry“.
Dlužníci navíc nesou i náklady za chyby věřitelů. V Řecku MMF (oprávněně) chtěl, aby se program přizpůsobování se změněným podmínkám více zaměřil na strukturální reformy podporující růst. Evropané však dali přednost snižování deficitu. Recese, která je hlubší než se předpokládalo, znamená, že Řecko musí dohánět stále více se vzdalující fiskální cíle při stále tvrdších úsporných opatřeních. Poslední záchranný balíček nabízí Řecku levné úvěry až na 30 let, s 50% odpuštěním dluhů u soukromých držitelů obligací. Alespoň jedna z těchto variant byla nesprávná a ani jedna možná k záchraně Řecka nepostačí. Německo opožděně akceptovalo fakt, že záchranný fond musí být větší a flexibilnější. Kdyby tohle všechno proběhlo dříve, krize mohla být zkrocena snadněji a s nižšími náklady.
Nejdřív haste požár
V současné chvíli je ale třeba zaměřit se na hašení požáru. Itálie hoří a hrozí, že plameny pohltí i zbytek eurozóny. Zásadní rozhodnutí se nesmí stát rukojmím kolísavých nálad 17 národních parlamentů. A představa Německa držícího na uzdě Evropskou centrální banku je podobná, jako kdybychom trvali na tom, že místo hasičských vozů budeme používat vědra s vodou.
Je však zřejmé, že v delším časovém horizontu bude Evropa potřebovat nová pravidla protipožární ochrany. Je také pravděpodobné, že smlouvy o EU se budou muset opět znovuotevřít. Členské země eurozóny budou muset dodržovat přísnější fiskální pravidla a zvyknout si na dotěrné kontroly z vnějšku. Ztráta suverenity by byla pro dlužníky přijatelnější, pokud by věřitelé akceptovali, že jednou nutně dojde k vydání společných eurobondů.
K tomu, aby celý systém mohl fungovat, jsou potřeba nezávislé instituce. Většina by preferovala nevolenou Evropskou komisi oproti mezivládnímu orgánu, v kterém by dominovala dvojka Merkozy. Komise by navíc hrála roli životně důležitého pojítka mezi 17 zeměmi „uvnitř“ eura a deseti „vnějšími“ zeměmi mimo eurozónu, čímž by se zabránilo dvourychlostní Evropě, kterou teď tak otevřeně prosazuje Francie. Více Evropy by nemělo znamenat více Sarkozyho a méně jednotného trhu.
Záchrana eura znamená pro některé větší bolest, pro další nutnost projevit více velkorysosti, a od všech si žádá zásadní změnu. Stojí to za to? Dříve či později musí být tato otázka předložena voličům. Bez jejich podpory nemohou žádné reformy přetrvat. A aby to byla skutečná volba, musí zahrnovat i možnost opuštění eura. Teď když toto tabu konečně padlo, eurozóna by měla začít přemýšlet o tom, jak nejlépe zajistit odchod těch, kteří nemohou nebo nechtějí žít podle germánských pravidel.
