Masky demonstrantů zavěšené na náměstí Syntagma v centru Atén. Snímek z 11. července 2011.

Evropané, okrádají vás!

Se zkratkami jako EFSF nebo ESM a mantrami typu "když padne euro, padne Evropa", které hlásají, že jiná cesta není, politici podkopávají evropskou demokracii. Takhle to dál nejde, píše německý spisovatel Hans Magnus Enzensberger a čeká revoltu.

Zveřejněno dne 12 října 2012 v 11:16
Masky demonstrantů zavěšené na náměstí Syntagma v centru Atén. Snímek z 11. července 2011.

Krize? Jaká krize? Kavárny, terasy a hospody se nijak nevylidňují, na německých letištích se tísní dovolenkáři, Německo rekordně se vyváží a nezaměstnanost klesá. Lidé už zívají, když sledují zprávy o dalším evropském summitu nebo slovní přestřelce expertů přes politiku. Vypadá to, že to vše se odehrává v jakési “zemi nikoho” plné nesrozumitelných oficiálních projevů, nahony vzdálených skutečnému životu.

Očividně nikdo nebo skoro nikdo si nevšímá toho, že evropské země už nějaký čas nespravují instituce, které se těší demokratické legitimitě, nýbrž dlouhá řada zkratek, které je nahradily. Kormidla se chopily EFSF, ESM, ECB, EBA a MMF. Pod těmito zkratkami si dokáže něco představit jen odborník.

Jinak řečeno, pouze zasvěceným se daří chápat, co v rámci Evropské komise a euroskupiny kdo a jak dělá. Tyto instituce mají společné to, že nekotví v žádné ústavě na světě a že do svého rozhodování nezapojují voliče.

Nikoho to nezajímá?

Z nezájmu, s jakým obyvatelé našeho malého kontinentu přijali odebírání politické moci, běhá mráz po zádech. Možná je to proto, že jde o historickou novinku. Narozdíl od revolucí, státních převratů a vojenských pučů, které v evropských dějinách v minulosti nechyběly, se toto vyvlastnění moci odehrává beze ztrát a povyku. Vše probíhá pokojně za polstrovanými dveřmi.

Newsletter v češtině

To, že nynější smlouvy nejsou dodržovány, už nikoho nepřekvapuje. A stávající pravidla jsou v případě potřeby zapomenuta, ať už jde o zásadní princip subsidiarity ustanovený Římskou smlouvou či článek o nepřípustné finanční pomoci jiné zemi obsažený v Maastrichtské smlouvě. Princip pacta sunt servanda [smlouvy je třeba dodržovat] je dnes prázdným heslem vymyšleným nějakými pedantskými právníky v antice.

Konec právního státu

Zrušení právního státu se objevuje černé na bílém ve smlouvě ustavující ESM (Evropský stabilizační mechanismus). Rozhodnutí těžkých vah této „záchranné společnosti” vstupují v mezinárodním právu okamžitě v účinnost a nejsou schvalovány parlamenty. Říkají si „guvernéři“, jak tomu bylo v koloniálních dobách, a stejně jako tehdy nemusejí skládat účty veřejnému mínění. Naopak vše probíhá v tajnosti. Připomíná to omertu, součást čestného kodexu mafie. Naši „kmotři“ jsou zproštěni veškeré soudní či právní kontroly. A těší se přitom privilegiu, o kterém by si mohl nechat snít i samotný šéf Camorry [neapolské mafie]: absolutní trestní imunitě (v souladu s články 32 a 35 smlouvy o ESM).

Politické okrádání občana zde dosáhlo prozatímního vrcholu. Začalo už mnohem dříve, už při zavádění eura, či ještě dříve. Tato měna je plodem politických handlů, které nebraly v potaz hospodářské podmínky nutné pro takový projekt.

Nejenže „režim zachránců“ neuznává a nesnaží se napravit její vrozené vady, ale za každou cenu trvá na sledování vytyčené cesty. Neustále rozhlašovat, že nemáme „jinou možnost“, znamená popírat riziko exploze způsobené prohlubováním nerovností mezi členskými státy. Už dlouhá léta se na obzoru rýsují následky: rozdělení namísto integrace, zatrpklost, nepřátelství a vzájemné výčitky namísto souladu. „Půjde-li ke dnu euro, potopí se i Evropa.“ Toto nejapné heslo má sjednotit kontinent čítající půl miliardy lidí v riskantním podniku určité izolované politické třídy, jako kdyby dvě tisíciletí nebyla ve srovnání s nově vytvořenou papírovou měnou nic.

Z politické zlodějny bude ekonomická

„Krize eura“ je důkazem, že nezůstane jen o politického okrádání občanů. Z její logiky vyplývá, že vede ke svému protějšku, kterým je okrádání ekonomické. Co přesně to znamená pochopíme tehdy, až vyplují na povrch hospodářské náklady. Obyvatelé Madridu či Atén se vydávají do ulic až ve chvíli, kdy jim nic jiného nezbývá. V ostatních regionech tomu nebude jinak.

Nezáleží na tom, kterými metaforami se bude politická třída maskovat, ať už bude svým novým výplodům dávat jména jako ESM, bazuka, Grosse Bertha, eurobond, rozpočtová unie, bankovní unie, sjednocení dluhu. Lidé se probudí ze své politické letargie nejpozději v tu chvíli, kdy budou muset sáhnout do své kapsy. Tuší, že dříve či později budou muset platit za škody napáchané zachránci eura.

Žádné jednoduché řešení, které by nás svedlo z vyšlapané cesty, se však nerýsuje. Veškeré dosavadní rozumné možnosti byly zatím úspěšně odmítnuty. Myšlenka vícerychlostní Evropy se vytratila někam do ztracena. Šeptem zmiňované doložky o neúčastnění se si ve smlouvách nikdy nenašly své místo. Evropská politika především zesměšnila princip subsidiarity, myšlenku příliš přesvědčivou na to, aby mohla být brána vážně. Tento barbarský termín neznamená nic víc a nic míň než, že z komunální úrovně až na úroveň regionální, od národního státu až po evropské instituce musejí být všechna opatření přijímána co nejblíže lidem, tedy na nejnižším stupni správy, který je schopen je provést v rámci svých kompetencí, a že vyšší úrovně správy mají rozhodovat jen tam, kde to povaha věci vyžaduje. To však bylo jen zbožným přáním – dějiny Evropy jsou toho důkazem.

Přichází špatní proroci

Obzor se tedy uzavírá. Bude to skvělé období pro všechny špatné proroky, kteří nevěští jen zhroucení bankovního systému a bankrot států zadlužených až po uši, ale pokud možno rovnou konec světa! Ovšem stejně jako většina proroků neštěstí si všichni tito věštci mnou ruce příliš brzy: 500 milionů Evropanů totiž nebude kapitulovat bez odporu.

Tento kontinent už vyvolal, zažil a přežil nespočet různých konfliktů, a to mnohem krvavějších než nynější krize. Vybřednutí z propasti, do níž nás dostaly hlasatelé kurately, nás bude něco stát a neobejde se bez konfliktů a bolestivých škrtů. Panika je v této situaci nejhorší rádkyní a ti, kdo Evropě věští labutí píseň, nevědí, co dokáže. Antonio Gramsci nám zanechal tento aforismus: „Je třeba skloubit pesimismus rozumu a optimismus vůle.“

Tags

Are you a news organisation, a business, an association or a foundation? Check out our bespoke editorial and translation services.

Podpořte nezávislou evropskou žurnalistiku.

Evropská demokracie potřebuje nezávislá média. Voxeurop potřebuje vás. Přidejte se k naší komunitě!

Na stejné téma