Vyberte si jazyk
Byla jednou jedna firma vyrábějící jogurtové nápoje. Jako většina vzkvétajících podniků chtěla být ještě lepší. Zeptala se proto svých zákazníků, jak by bylo podle nich možné výrobky vylepšit. Zákazníci odpověděli zcela otevřeně a firma změnila recepturu. Prodej tím ale nevzrostl. Proč?
Jednoho dne se vedení firmy rozhodlo k nevídanému pokusu. Zeptalo se svých zákazníků, proč jejich výrobky nakupují. Jinými slovy jaká je podle nich přednost jogurtového nápoje. Záhy vyšlo najevo, že se většina lidí kupujících jogurtové nápoje chystá na dlouhou cestu autem. Zákazníci hledali potravinu, která nedrobí a dlouho vydrží. Firma samozřejmě ihned pochopila, co by měla zlepšit: nikoliv chuť, ale praktičnost a požitek z konzumace jogurtového nápoje v automobilu. Spotřebitelé hledali především řešení problému, nikoliv výrobek samotný.
Časopis New Yorker nedávno otiskl rozhovor s jedním světoznámým podnikovým guru. Clarence Christiensen studoval příčiny toho, proč některé velké prosperující firmy, ovládající dané odvětví, přicházejí s nástupem nového konkurenta o celá široká odbytiště. Poukázal na to, že nové výrobky vytlačující produkty dosavadních gigantů na trhu nejsou lepší, ale naopak téměř ve všech případech horší kvality. Jak to?
Přestože politika představuje odlišný svět, dochází v ní ke stejnému jevu. Před deseti lety Evropu prakticky cele ovládla sociální demokracie, včetně vlád Tonyho, Gerharda a Görana [Blaira ve Velké Británii, Schrödera v Německu a Perssona ve Švédsku]. A pak došlo k jisté události. Na trh vstoupil nový aktér.
Minulý týden si norská konzervativní strana Höyre pozměnila na svých webových stránkách název na „labouristická strana“. Název má velmi blízko k norské sociálně demokratické „Straně pracujících“. Předsedkyně strany Erna Solbergová začala hlásat, že chce dát lidem přednost „před miliardami“, a stoupající hvězda strany Torbjörn Röe Isaksen se zase nechal slyšet, že Höyre si již nepřeje deregulaci pracovního trhu a že jeho hnutí skutečně nemá nic proti odborům.
Merkelová na mostě přes močál pragmatismu
Strana chce tímto způsobem bojovat proti image chladnokrevného zájmového klubu zaměřeného na bohaté, která s ní bývá spojována. Přímou inspirací byl této strategii přirozeně švédský premiér Fredrik Reinfeldt. Tak takhle se chcete podobat Švédsku?, ptají se norští sociální demokraté s poukazem na to, že po šesti letech vlády nové konzervativní strany Fredrika Reinfeldta vykazuje Švédsko 8% míru nezaměstnanosti.
Reinfeldtovi a jeho středopravicové Alianci pro Švédsko se nicméně daří model úspěšně exportovat: od Davida Camerona ve Velké Británii po Angelu Merkelovou v Německu dnes střeží úděl Evropy pravice umírněná a modernizovaná. David Cameron hovoří o pokrokovém konzervatismu. Výraz je přibližně stejným protimluvem jako „raketa na udržení míru“ nebo „ekologické chemické čištění“, ovšem David Cameron je u moci. Mohli bychom jej považovat za utajeného a na významných školách vzdělávaného bratra Fredrika Reinfeldta.
Nejmocnější žena Evropy Angela Merkelová se zatím ocitla na lávce vedoucí přes močál pragmatismu a mdlých centristických postojů. Němečtí sociální demokraté se už teď šklebí: pokud Angela Merkelová socialistovi Françoisi Hollandovi ustoupí, jak budou moci hlasovat proti takovému návrhu? Pakt růstu byl mimo jiné jejich nápadem.
Ne, najít odpověď na novou umírněnou pravici není snadné. Podepisuje se pod vaši politiku, ukradne vám slogany a vládne hůř, než byste to zvládli vy sami. A přitom ve volbách vítězí. Proč volit kopii, když můžete mít originál? Rétorická otázka, s níž přicházejí sociální demokraté z celé Evropy v naději, že voliči pochopí, jak je to absurdní. Možná to ale funguje právě proto, že se jedná o kopie. Když konkurence vyžene z trhu nejvýznamnější firmy, tak uvolněný prostor ovládnou téměř vždy výrobky horší kvality. Jsou horší, ale inovativní.
Během předvolební kampaně v roce 2006 navrhli švédští sociální demokraté výhodnější proplácení výdajů za stomatologickou péči. V roce 2010 snížení daní pro důchodce. A prohráli. Namísto usilování o zlepšení systému, který sami zavedli, by si měli evropští sociální demokraté raději položit otázku, jaký je to vlastně problém, který by je lidé ve skrytu duše rádi viděli vyřešit. Svým způsobem jsme totiž právě toto ztratili během let hojnosti pod patronací Tonyho, Gerharda a Görana ze zřetele.
