George Steiner v roce 2006.

George Steiner, určitá představa o vědění

Literatura, filozofie, přírodní vědy… - naše nástroje poznávání světa se dnes vyvíjejí odděleně, lituje intelektuál a humanista George Steiner. Přitom právě v kultuře je naše záchrana, zejména v Evropě.

Zveřejněno dne 30 prosince 2011 v 11:00
George Steiner v roce 2006.

Hrdiny jeho nové knihy Poezie myšlení jsou Nietzsche, Hérakleitos a Dante. Teď ale musejí ještě chvilku počkat. George Steiner nás přijímá ve svém domě v Cambridge a mezi kouskem panettone s kávou se nám spiklenecky svěřuje: když byl spuštěn Eurostar, nabízel jsem, že dám šilink tomu dítěti, které jako první zahlédne v tunelu pod průlivem La Manche rybu. „Rodiče byli zděšeni!“ usmívá se profesor srovnávací literatury. Tato směsice šprýmařství a erudovanosti, inteligence a laskavosti je pro George Steinera charakteristická. Narodil se roku 1929 v Paříži rakouské matce a českému otci, který dobře vytušil hrůzy nacismu.

Už od útlého mládí se tento nadšený čtenář a polyglot probíral dílem Homéra a Cicera pod dohledem svého otce, velkého židovského intelektuála s velkou vášní pro umění a hudbu, který z něj chtěl vychovat učitele (původní význam slova „rabín“). V roce 1940 se rodina vydala do New Yorku na palubě poslední lodi, která opustila Janov. Po studiích v Chicagu a Oxfordu začal Steiner pracovat v redakci týdeníku The Economist. Opět přeplouvá Atlantik, aby pořídil rozhovor s vynálezcem atomové bomby J. Robertem Oppenheimerem, který mu otevřel dveře do vědeckého ústavu v Princetonu. Tím v jeho životě nastal zásadní obrat. Steiner vydává svá zásadní díla jako Tolstoj, nebo Dostojevskij, Jazyk a ticho a další, jež vycházejí především z jeho přednášek, v Cambridge zakládá Churchill College, stává se literárním kritikem v deníku New Yorker a působí na univerzitě v Ženevě. Setkání s velkým evropským humanistou, jehož myšlenky obletěly svět.

Evropa prochází hlubokou krizí. Myslíte si, že by se mohla zhroutit?

V jejím současném stavu to možné je. Ale každopádně to budeme muset nějak překonat. Ironií osudu je, že by opět mohlo vládnout Německo. Udělejme krok zpět do minulosti. Od srpna 1914 do května 1945 přišla Evropa od Madridu po Moskvu a od Kodaně po Palermo ve válkách, deportacích, táborech smrti, hladomorech a bombardování o 80 milionů lidí. Je zázrakem, že vůbec přežila. Vzkříšena ale byla jen částečně. Evropa dnes prochází dramatickou krizí. Chystá se obětovat jednu generaci, generaci mladých lidí, kteří nevěří v budoucnost. Já když jsem byl mladý, tak existovalo mnoho různých nadějí: komunismus, to byla velká naděje! Fašismus také představoval naději, nedejme se mýlit. Pro Žida tu byl také sionismus. A existovaly další a další… Nic z toho už tu není. Když se nás ale v mládí nezmocňují žádné naděje, byť iluzivní, tak co nám potom zbývá? Nic. Velký spasitelský sen o socialismu vyústil v gulagy a Françoise Hollanda – jeho jméno tu používám jako symbol, nekritizuji tím jeho osobu. Fašismus se utopil v hrůzách. Izraelský stát musí nutně přežít, ale jeho nacionalismus je tragédií, hluboce odporující kosmopolitnímu židovskému duchu. Já osobně chci být věčně bloudivým Židem. Žiju podle slov velkého rabína 18. století Ba'al Šem Tova: „Pravda je vždy ve vyhnanství.“

Newsletter v češtině

Nenahrává globalizace tomuto bloudění?

Taková zeměpisná uzavřenost tady nikdy nebyla. Když jsme opustili Anglii, mohli jsme jet do Austrálie, do Indie nebo do Kanady. Dnes už povolení k práci neexistuje. Planeta se uzavírá. Každou noc se stovky lidí pokoušejí dostat se z Maghrebu do Evropy. Evropa je v pohybu, ale jakým směrem? Osud uprchlíků je dnes strašlivý. V Německu se mi dostalo cti pronést projev před vládou. Zakončil jsem ho slovy: „Dámy a pánové, všechny hvězdy dnes žloutnou.“

Cítíte se i přes to přese všechno Evropanem?

Evropa je místem masakrů a nedorozumění, ale i kultur, které mám rád. Jsem jí za všechno dlužen a chci být tam, kde jsou mí zesnulí. Chci zůstat v blízkosti šoa, tam, kde mohu mluvit svými čtyřmi jazyky. To je pro mne velkým odpočinkem, to je má radost, má potěcha. Italsky jsem se naučil po angličtině, francouzštině a němčině, třech jazycích mého dětství. Má matka začínala větu v jednom jazyce a dokončila ji v jiném, aniž by si toho všimla. Neměl jsem žádný mateřský jazyk, ale navzdory obecným předsudkům je to věc poměrně rozšířená. Ve Švédsku existuje vedle švédštiny finština. V Malajsii se hovoří třemi jazyky. Myšlenka jednoho mateřského jazyka je myšlenkou velice nacionalistickou a romantickou. Mně má mnohojazyčnost umožnila vyučovat, napsat knihu Po Bábelu. Otázky jazyka a překladu a cítit se všude doma. Každý jazyk je otevřené okno do světa. Nač ta děsivá zakořeněnost pana Barrèse! Kořeny mají stromy, já mám nohy a v tom je obrovský pokrok, to mi věřte!

Mohou dnes literatura a filozofie být spojenci?

Obě formy se mi zdají být ohroženy. Literatura si vybrala oblast drobných osobních vztahů. Na velká metafyzická témata si už netroufá. Už nemáme žádného Balzaca ani Zolu. Těmto géniům lidské komedie žádná oblast neušla. Proust vytvořil nevyčerpatelně bohatý svět a Joyceův Odysseus je stále velice blízký tomu Homérovu. ... Joyce, to je přelom mezi dvěma velkými světy, světem klasickým a světem chaosu. Filozofie se kdysi mohla považovat za univerzální. Spinozovu myšlení byl otevřen celý svět. Dnes je nám obrovská část univerza uzavřena. Náš svět se zmenšil. Vědy se staly nepřístupnými. Kdo je dnes schopen rozumět nejnovějším dobrodružstvím genetiky, astrofyziky či biologie? Kdo je umí laicky vysvětlit? Vědy přestaly komunikovat. Spisovatelé a filozofové dnes nejsou schopni umožnit nám vědě porozumět. A přitom věda svou představivostí tak září. Jak můžeme předstírat, že mluvíme o lidském vědomí, a nechávat přitom stranou to nejodvážnější a nejnápaditější? Znepokojuje mne otázka, co to dnes znamená být „gramotný“ – „to be literate“, anglický výraz je ještě silnější [anglický i francouzský výraz také odkazuje k literatuře - pozn. př.]. Může dnes být někdo gramotný bez toho, aby dokázal pochopit nelineární rovnici? Kultuře dnes hrozí, že zprovinční. Možná bychom měli přehodnotit celou naši koncepci kultury. Chtěl bych vám říct o něčem, co mě hluboce dojalo: jednoho večera mě jeden z kolegů v Cambridge, nositel Nobelovy ceny a šarmantní muž, se kterým jsem zrovna večeřel, požádal, abych mu pomohl s Lacanovým textem, kterému prý vůbec nerozumí. Skromnost tohoto velkého vědce, ve srovnání s neskutečnou pýchou a arogancí našich utlachaných mistrů nejasností...

Ohrožují podle vás nové technologie „ticho“ a „intimní prostor“ nutný k setkání s velkými díly?

Ano, kvalita ticha je organicky spojená s kvalitou jazyka. Vy a já tady sedíme v domě obklopeném zahradou, kde není slyšet než zvuk našeho rozhovoru. Tady můžu pracovat, můžu snít, můžu se snažit myslet. Z ticha se stal obrovský luxus. Lidé žijí v hřmotu. Ve městech již neexistuje noc. Mladí mají z ticha strach. Co bude se seriózní a obtížnou četbou? Číst stránku z Platóna s walkmanem na uších? Z toho mám opravdu strach. Nové technologie proměňují náš dialog s knihou. Zkracují ho, zjednodušují, spojují. Mysl je „napojená“. Dnes už nečteme stejným způsobem. Fenomén Harryho Pottera se zdá být výjimkou. Všechny děti na zemi, eskymácké i zulské, četly znovu a znovu tuto ryze anglickou ságu obdařenou bohatým slovníkem a sofistikovanou syntaxí. To je báječné. Kniha je velkým obráncem soukromého života. Anglie je ještě pořád zemí „privacy“ [soukromí]. Může to mít i své absurdní stránky: lidé spolu můžou padesát let sousedit, a nikdy spolu nepromluvit ani slovo. Tento kult „private life“ má obrovskou politickou hodnotu – znamená schopnost klást odpor.

Vy se nepovažujete za umělce?

Ne, člověk si nesmí plést funkce. I sebenadanější kritik, komentátor či vykladač textů je od umělce na světelné roky vzdálen. Intimním zdrojům tvorby rozumíme jen málo. Například v Bernu, před mnoha lety... Děti si vyjdou s učitelkou na piknik, ta je přivede před viadukt. Kreslí, učitelka se dívá přes rameno jednomu chlapci a ejhle – přikreslil pilířům boty! A od toho dne všechny viadukty chodí. Ten chlapec se jmenoval Paul Klee. Umělecká tvorba mění vše, na co se podívá, jen několik rysů stačí, aby nám umělec ukázal to, co už zde existuje. Jaké tajemství dá podnět k tvorbě? Abych to pochopil, napsal jsem Gramatiku stvoření. A u konce svého života tomu stejně pořád nerozumím.

Znamenalo by pochopit umění nechat si ho ujít?

V jistém smyslu jsem rád, že tomu nerozumím. Představte si svět, ve kterém by vám neurochemie vysvětlila Mozarta... Je to myslitelné, a to mě děsí. Stroje již s mozkem interaktivně komunikují: počítače a lidstvo pracují spolu. Je možné, že si jednoho dne historikové uvědomí, že nejdůležitější událostí 20. století nebyla ani válka, ani finanční krach, ale večer, kdy šachista Kasparov prohrál proti malé kovové krabičce. A řekl: „Stroj nepočítal, ale myslel.“ Když jsem to viděl, zeptal jsem se na názor svých kolegů z Cambridge, kteří jsou největšími vládci vědy. Řekli mi, že nevědí, zda ta myšlenka byla kalkulem. To je strašná odpověď! Bude ta malá skříňka jednoho dne schopná skládat hudbu?

Tags

Are you a news organisation, a business, an association or a foundation? Check out our bespoke editorial and translation services.

Podpořte nezávislou evropskou žurnalistiku.

Evropská demokracie potřebuje nezávislá média. Voxeurop potřebuje vás. Přidejte se k naší komunitě!

Na stejné téma