Vyberte si jazyk
Německo minulý týden vyhrálo druhou světovou válku. Pardon! Řekl jsem snad něco, co jsem neměl? Nevyhrálo ji samozřejmě pomocí zbraní, ani to nemá nic společného s někdejší Německou říší. To my, noví dobří Němci, jsme ji vyhráli pomocí našich miliard. Stará Evropská unie už neexistuje – ta, o které se učilo ve škole a psalo v novinách. Ta, která všem slibovala kapučína a německým důchodcům výhled na Středozemí moře. Ta, která měla Německo spolknout, či zkrotit, co já už vím – každopádně to kvůli nějakému takovému důvodu se Helmut Kohl a François Mitterand čas od času před zraky ostatních brali za ručičku.Dnešní Německo je dobré Německo. Tak mi to alespoň říkají Švýcaři, se kterými jsem měl příležitost se bavit. Chtějí vědět, co cítí, co si myslí, co chce to hodné Německo, které platí za státní bankroty – řecký, portugalský a možná brzo i ten italský. Než dojde na Francii, jak naznačuje titulek deníku Le Monde. Kdo by se v takových podmínkách ještě odvážil mluvit o tandemu Merkelová-Sarkozy?
Německo se dostalo do situace, ve které se nikdy ocitnout nechtělo, a Němci si toho ani nevšimli. Je to trochu jako válka v Afghánistánu – dokud nikdo nevyslovil slovo válka, nikdo o konfliktu takto nepřemýšlel. Skutečnost, že dnes všichni mluví o číslech, stabilizačních mechanismech a tak podobně, má jednoduše zastínit to, co se již stalo. Evropa se stala závislou jen a jen na Německu.
Německý ministr financí Wolfgang Schauble poskytl rozhovor britskému vydání The Financial Times, ve kterém představuje svůj projekt fiskální konvergence, přirozeně v souladu s německými kritérii.
Díváme se tak na Angelu Merkelovou jako jediného kapitána na palubě a na německou Evropu, o které nevíme vůbec nic, kromě toho, že v ní Italové již nebudou moct zůstat Italy. Přesné důsledky této převahy nikdo nezná a nejméně ze všeho sami Němci, kteří nevědí, kdo vlastně jsou, co je jejich duší, či jestli vůbec nějakou mají či chtějí. A právě z tohoto důvodu, tedy aby nám pomohl najít smysl současné krize, nyní vychází tlustý svazek, na kterém je zlatými písmeny napsáno: Německá duše. Jeho cílem je nám objasnit, co z nás dělá Němce, a to od A do Z: od Abendbrotu (večeře), přes Abgrund (propast, zkáza) a Arbeitswut (pracovní nasazení) až po Vinnetoua, Wurst a Zerrissenheit (rozervanost).
Na více než 600 stranách nabízejí autoři filozofické dílo „do každého obýváku“. Na první pohled působí dojmem nestravitelné a velice náročné knihy na objednávku. Společných míst se dotkne jen v krátkosti, někdy nepříliš vtipně, jindy pečlivě. Autoři Thea Dornová a Richard Wagner se brodí po kolena v romantismu, ale přítomnosti se dotknou pouze zřídka – německá duše se musela ztratit někde v lesích 19. století.
Autoři dnes údajně cítí „rostoucí stesk po Německu“, a to jak u obětí Hartzovy koncepce [německá reforma pracovního trhu], tak u „osmašedesátníků“, ze kterých se dnes stali drobní měšťáci. Německo se cítí „ztracené“, shrnují autoři.
O proti tomu je „Německý génius“ i přes svých asi tisíc stran knihou mnohem stravitelnější a zajímavější. Britský autor Peter Walson zde bez zbytečného přehánění líčí hluboký obdiv, který cítí k německé kultuře. Inteligentním a uvolněným stylem se mu daří ukázat, že celá současná éra je založená na německém modelu. Bum! Revoluce, boření mýtů, kosmos, duše, surová přítomnost – zkrátka a dobře, žijeme dnes v německém světě.
Pomohou tato díla uklidnit pocit německé kulturní vítězoslávy nad Evropou? Uvnitř děsivá duše, navenek absolutní génius? Je samozřejmě dobře, že už nejsme považování za znepokojující, či naopak naivní národ. Ale kým opravdu jsme? Jsme technokraty, kteří se procházejí s Goethem v pod paží.
