Vyberte si jazyk
Až do let 2004-2007 byla veřejným tajemstvím existence určité mentální mapy, zcela implicitní a která se nestala předmětem diskuze, podle níž se stanovení nejzazších hranic Evropské unie řídilo. V Bruselu i většině ostatních evropských metropolí se s naprostou samozřejmostí mělo za to, že teritoriální expanze Unie musí pokračovat, dokud nepokryje celý kontinent kromě Ruska. Neboli, kromě posledně zmíněné výjimky se jednalo o proces splývání území Evropské unie (EU) a Rady Evropy, jediné instituce, která jasně definovala svou oblast zájmu již v roce 1994.
Tento scénář maximálního rozšíření vyjadřuje i představu, kterou o institucionální Evropě mají americké administrativy. Lze si totiž všimnout pozoruhodné kontinuity evropského projektu Spojených států od Billa Clintona až po Barracka Obamu, který svým projevem v Ankaře jen potvrdil dřívější prohlášení George W. Bushe.
Je pravdou, že viděno z Bruselu, perspektiva rozšíření fungovala jako účinná páka na uskutečnění reforem a acquis communautaire pak jako modernizační síla srovnatelná s Napoleonovým občanským zákoníkem. Je to mocenský klíč k uplatňování vlivu Evropy prostřednictvím nabízených finančních prostředků a příležitostí k uznání národů a zvýšení úrovně elit, které nabízí instituce spravované podle principu rovnosti členských států.
Je to faktor garance teritoriální suverenity a rozšíření bezpečnosti, neboť vlastní národní zájem káže, aby se soused stal členem stejného klubu, tedy kromě východu, kde se mohou vyskytovat nacionalistické rozepře (Maďarsko a Slovensko, Slovinsko a Chorvatsko, Řecko a Turecko). Ale tato metoda europeizace nicméně naráží na složitost politické situace na Balkáně a ve východní Evropě. Klasická metoda teritoriálního rozšíření už nemůže fungovat stejně.
Dvě vize rozšíření
Po rozšíření v roce 2004, které bylo historicky legitimní, ale které se uskutečnilo bez explicitní politické formulace ze strany mnoha představitelů, bez historické a geopolitické perspektivy, zkrátka jako příběh beze slov, se do smyslu existence evropského procesu vloudily pochyby. Ty se už jen prohloubily institučními eskapádami mezi léty 2005-2009, nepodařeným rozšířením na východní Balkán v roce 2007 a odmítnutím jakékoliv vážné debaty na téma vlastních finálních hranic. A tím se otevřela i cesta k alternativním scénářům Washingtonu.
Ve skutečnosti se od počátku rozlišovalo více geopolitických modelů Evropy v její institucionalizované formě, ale bylo třeba vyčkat do roku 2004, aby znovu spatřily světlo světa. Pokud je politickým cílem vytvořit entitu založenou na historické a geokulturní jednotě, ke které se má dojít předcházením řevnivosti mezi národy, tak se Unie omezuje pouze na své zakladatele a ty, kteří sdílejí stejné hodnoty (právní a náboženské tradice) a počet členských států se tak ustaluje na třicítku zemí okolo Německa a Francie. Taková je ostatně i vize hnutí založených na křesťanské demokracii a stran sdružených v Evropské lidové straně. Ale ne všech, neboť poslanci ze střední Evropy a severských zemí chtějí integrovat i východní pomezí. Ústředním kritériem je evropská identita definovaná kulturou a hodnotami. Podle tohoto měřítka v ní Turecko se svojí občanskou muslimskou společností své místo nemá. [Ale] otázka hranic EU se neomezuje jen na Turecko, se kterým vyjednávání o přistoupení ostatně pokračují.
Geopolitická evropská skládačka (Le Monde, Presseurop)
Pokud oproti tomu má být smyslem přimět touto cestou ke spolupráci rozdílné národy, tak rozšíření Unie nezná hranic až k západnímu okraji Ruska. Taková je vize liberálů i části sociálních demokratů lpících na principu laicity a podpory ukázkových islamo-demokratických sil, ale také euroskeptiků, stoupenců geoekonomického scénáře a jak už jsme uvedli, Washingtonu. Přívrženec tohoto přístupu David Miliband, britský ministr zahraničí se ho snaží maximálně protlačit tím, že do oblasti evropského zájmu ve svých výrocích zahrnuje i Maghreb, východní Evropu a Blízký východ (Bruggy, 15. listopadu 2007).
Zabývat se otázkou „hranic Evropy“ znamená konec konců odpovědět na následující body: jaké jsou kýžené meze Evropy v její institucionalizované formě, tedy Evropské unie, to znamená, jaké jsou západní geopolitické meze Ruska, které by Evropanům vyhovovaly a jaké politiky by se měly směrem k Balkánu, Ukrajině a Turecku vytvořit? V případě západního Balkánu, který je kromě Chorvatska rozdělen na sedm států a protektorátů, budou muset budoucí vyjednávání trvat na jedné specifické podmínce. A sice učinění závazku z jejich strany na vyřešení zhruba pětadvaceti velkých bilaterálních sporů, kterým čelí, od žalob u Mezinárodního soudního dvora kvůli válečným zločinům, až po otázku pohřešovaných a návrat uprchlíků, přes hraniční, hospodářské, celní, náboženské a diplomatické spory.
Znát kontury Evropy
Je třeba vytvořit opravdovou tureckou politiku, která by se neomezila na jedinou institucionální otázku jeho přijetí. Je vskutku v evropském zájmu vytvořit trvající geopolitickou alianci s touto regionální euro-orientální mocností, která bude případně uvnitř či vně Unie, ale která tu v každém případě vždy bude. Nic nenasvědčuje tomu, že na konci budou turecké elity souhlasit s přenosem suverénních pravomocí, které plné členství vyžaduje. Ale navzdory Evropě se své strategie europeizace nevzdají.
Diskuze o hranicích neleží mezi Evropskou unií a Tureckem, které prochází procesem europeizace a v dlouhodobém horizontu se bude moci integrovat, jako spíše uvnitř Unie samé. Je jen na ní, zda cílem evropského projektu bude vytvoření integrované politické Unie či společenství národních států. Obnova unijní politiky směrem dovnitř kontinentu a jeho mezí bude prvním tématem, v rámci kterého bude muset budoucí vysoký představitel pro zahraničí jasně vymezit. Jak jinak jednat ve světě pokud neznáme obrysy místa o kterém je řeč?
