Kdo jsou Rozhořčení z Bukurešti?

Už téměř týden protestují v Bukurešti a v dalších městech v zemi tisíce lidí různých sociálních a zájmových vrstev proti úsporným opatřením a korupci, která kazí politiku. Je na čase, aby vláda brala jejich stížnosti konečně vážně, soudí rumunský sociolog.

Zveřejněno dne 19 ledna 2012 v 16:42
Bukurešť, 16. ledna. Během manifestace "Rozhořčených" před univerzitou.

Jedná se asi o tu nejméně homogenní demonstraci, kterou jsem měl v Rumunsku možnost vidět, jak co do různorodosti účastníků (důchodci, studenti, revolucionáři, intelektuálové, nezaměstnaní, fotbaloví fanoušci, zpěváci atd.), tak škály jejich požadavků a stížností: mzdy, důchody, silniční daň, rozpuštění stran, těžba zlata vRoşia Montană, nezávislost na světových financích, demise prezidenta Traiana Basesca. Jeden společný jmenovatel tu ale je: rozhořčení.

Typologická rozmanitost demonstrantů s sebou nese i rozdíl ve vystupování. Na rozdíl od dubna 1990 kdy demonstraci proti vládě Iona Iliesca zarazil příchod[horníků z Valea Jiului] už dnes Univerzitní náměstí není zaplněno převážně jen občansky uvědomělými intelektuály ovládajícími umění dialogu kultivované na učených kolokviích. Meziprotestujícími jsou i lidé z okraje společnosti, členové gangů. I oni jsou nespokojeni, že nemohou najít práci, z omezení sociálních dávek a rostoucích životních nákladů, z toho, že policie chrání lichváře a kuplíře, ale marginalizované skupiny začne dusit při sebemenším přešlápnutí. I oni jsou, ať chceme, nebo nechceme, součástí společnosti.

Pro tyhle lidi konfrontace znamená především způsobit protivníkovi co největší škody, naplivat mu do obličeje, dát mu pěstí mezi oči. Skleněné výplně na autobusových zastávkách rozbíjeli vždycky, ne nutně proto, že patří „státu“, jako spíš proto, že byla tma a nikdo je nemohl vidět. Mnoho z nich náleží k fanouškům fotbalových klubů. Vyvádějí, protože svému stádovému temperamentu vždycky potřebovali trochu upustit ventil, protože je pro ně snadné rozdělit svět na „naši“ a nepřátelé a protože zkrátka a dobře nemají jiné rozptýlení.

Protesty bez násilí

Tyhle důvody je ale na Univerzitní náměstí nevyhnaly. Jsou tady proto, protože tu mohou vykřičet své pobouření podle libosti, protože konečně nalezli své místo mezi lidmi, kteří je obvykle zatracují, protože stejně jako my doufají, že se v jejich životě něco změní.

V těchto dnech se demonstranti bratřili s policisty, odpůrci vlády s jejími stoupenci, novináři z televizní stanice Antena 3 se svými konkurenty z B1. Se všemi, vyjma výtržníků. Demonstranti, kteří vystoupili před kamerami, kladli všichni důraz na to, že protestují pacifisticky. K násilí máme všichni odpor.

Násilí ale neznamená jen vytrhávat dlažební kostky a házet je po policistech. Násilí znamená také zavádět volební zákon bez pádných argumentů a bez veřejné debaty. Nebosnižovat platy poctivě pracujícím lidem. Nebo ničit budovy tvořící součást rumunského kulturního dědictví. Budeme-li hledat násilí jen na straně výtržníků, unikne nám hlavní smysl protestu.

Výtržníky se podle všeho podařilo identifikovat, zadržet a izolovat. Demonstrace tak konečně probíhají v poklidném duchu. Policisté kontrolují a zadržují podezřelé (k 16. lednu 113 zadržených). Vláda pak tvrdí, že má pro stížnosti demonstrantů pochopení a že si je vědoma toho, jak respektují demokratické právo demonstrovat jen na povolených místech. Její chování ale nedoznalo žádné změny. Zcela evidentně čeká, až zasáhne sama Prozřetelnost a poryvem větru či únavy vyžene protestující z náměstí. Mám dojem, že jsem tohle řešení už někde slyšel: „Nechte je podusit ve vlastní šťávě!“, kázal Ion Iliescu během demonstrací v dubnu roku 1990.

Tahle strategie ale má svá rizika: až lidé pochopí, že projevovat rozhořčení symbolickou cestou nestačí, možná ještě nebudou tak docela unaveni. A budou cítit, že jsou odsouváni na okraj. I z nich se stanou lidé z okraje společnosti. A policie bude muset identifikovat ještě více výtržníků.

Hlas lidu

Všichni do jednoho zkažení

„Nikdo z těch, kdo jsou u moci, anebo v opozici, už nemá důvěru občanů,“ píše na titulní straně Evenimentul Zilei: „tak vysoká je míra nespokojenosti“. Jak na mytickém Univerzitním náměstí, památném místě rumunských revolucí počínaje revolucí proti Ceausescuovi v roce 1989, tak i jinde v zemi „kladou demonstranti mezi USL [opoziční levicový Sociálně-liberální svaz] a PDL [vládnoucí Demokratická liberální strana] rovnítko,“ píše EVZ. Zatímco v případě PDL spočívá vysvětlení ve velice přísných úsporných opatřeních, které zavedla, opozice doplácí „na vnitřní skandály, které podemlely důvěru voličů, a diskurs nezohledňující priority občanů,“píše deník dnešního 19. ledna, na který opozice svolala ohromnou demonstraci proti vládě Emila Boca.

Co se týče prezidenta Traiana Basesca, ten se o své křeslo příliš bát nemusí. Jakvysvětluje Frankfurter Rundschau,

demonstranti nemohou doufat v podporu z Bruselu, protože bukurešťský autokrat je tam díky své úsporné politice ještě stále dobře přijímán. Jeho mandát, podle ústavy poslední, skončí až v roce 2014. To ale neznamená konec jeho mocenského vlivu: přezdívka „Putinescu“ dává tušit nejhorší.

Are you a news organisation, a business, an association or a foundation? Check out our bespoke editorial and translation services.

Podpořte nezávislou evropskou žurnalistiku.

Evropská demokracie potřebuje nezávislá média. Voxeurop potřebuje vás. Přidejte se k naší komunitě!

Na stejné téma