Vyberte si jazyk
“Přemrštěné reakce některých evropských politiků na můj návrat do politiky znamenají urážku svobodné volby italských občanů,” prohlásil Silvio Berlusconi. Jeho slova v evropském kontextu vždy vzbuzovala stud, tentokrát je však těžké mu nedat za pravdu. Samotné prohlášení evropského občana, který chce uplatňovat základní demokratické právo postačilo k tomu, aby spustil lavinu rozhořčených a apokalyptických komentářů. Zejména ze strany kancléřky Angely Merkelové, pro kterou Berlusconiho návrat znamená vážné ohrožení celé Unie.
Ne každý má v Německu na toto téma stejný názor. Wolfgang Münchau napsal v Der Spiegel, že kvůli Berlusconiho kandidatuře se v jednom evropském státě poprvé objevují krizové politiky v centru volební kampaně. Berlusconi přispěl do debaty tím, že označil spread (rozdíl mezi výnosy italských a německých dluhopisů) jako “podvod”, který dává Němcům právo nařizovat svou přísnost ostatním. ”V Itálii se schyluje k velké politické debatě o možnosti zasáhnout do veřejných výdajů v době recese a pokračovat v německém diktátu úspornosti. Myslím, že to je výborná věc.”
Závěr této analýzy nesdílí většina evropských lídrů, a to je hlavním problémem: doposud byla “dohoda Bruselu”, na které stojí odpověď na krizi eura, mimo dosah demokratické debaty. A to ze zcela zřejmých důvodů. Pouhá možnost - která přesto zůstává dost vzdálená - že Itálie, jejíž veřejný dluh je čtvrtý nejvyšší na světě, by odložila stranou svou protikrizovou strategii napříč celou Evropou, postačila k tomu, aby na trzích vypukla panika ohrožující stabilitu okrajových států.
Krize už jednou pro vždy ukázala, že nástup eura odstranil fiskální politiku a národní suverenitu. Poslední návrhy, které volají po federální agendě, zahrnovaly vytvoření ministerstva financí eurozóny, které by garantovalo konvergenci. Oproti tomu politická unie, která měla obhajovat svou demokratickou legitimitu, zůstává zahalena tajemstvím.
Do té doby, než bankovní unie dostane konkrétní podobu, jsme odsouzeni k tomu, účastnit se nekonečné série “rozhodujících summitů”, kde se šéfové nejsilnějších států dohodnou mezi sebou za zavřenými dveřmi, jako na stále trvajícím kongresu ve Vídni: což je model, který dějiny už zavrhly. Pokud má být nadále vymáhán respekt vůči více či méně objasněným rozhodnutím, která byla přijata mezi dvěma bruselskými valčíky, pod tlakem a hrozbami, či máme-li systematicky paušalizovat “populisty” či ty, kteří si troufají nesouhlasit - jako tomu je poslední tři roky v případě všech volebních debat v periferních zemích - nemůžeme očekávat nic jiného, než že lidé dají za pravdu Silviu Berlusconimu a Viktoru Orbánovi.
V debatě o politické unii se systematicky přehlíží jeden detail: Evropská unie má už výkonnou moc a ministry. Je to Evropská komise se svými členy. Jak ukázala jednání o evropském rozpočtu, posílení mezivládní metody - korunované institucí Evropské rady - zastínilo roli Komise, jejíž současný předseda byl vybrán mimojiné proto, že svým zaměstnavatelům neodporuje.
Tento problém je starší než předsedání Komise José Manuela Barrosa. Fakt, že evropská výkonná moc nezáleží na Evropském parlamentu, ale na řadě vůdců, je instituční anomálie, která Evropskou unii přibližuje k monarchiím XVI. století více než k demokratickým státům.
Myšlenka svěřit Evropskému parlamentu - jediné instituci volené přímo - kompetenci, která mu poskytne právo které nedávno zpochybnil nizozemský deník Trouw, podle něhož “bude možné, aby hlas občanů určoval směr Unie”. A to za předpokladu, že Komise bude sestavena ve vztahu k politické orientaci Parlamentu. Tím se ukončí éra úřednických a dočasných vlád. Bude třeba nadále důvěřovat a respektovat národní demokracii. Evropané už ukázali, že si umí zodpovědně zvolit své politické představitele, kteří jednají v jejich zájmu: proto je nechme, ať hodnotí Silvia Berlusconiho a jemu podobné.
