Konec středomořského snu

Dva roky po založení Unie pro Středomoří (UPM) je zřejmé, že se evropská středomořská politika pomalu noří do bahna. Velké projekty, ohlašované v červenci 2008 s halasným vytrubováním – snížení míry znečištění ve Středomoří, rozvoj mořských dálnic usnadňujících obchodní výměnu, společný program civilní ochrany směřující k předjímání přírodních katastrof, rozvoj sluneční energie, založení euro-středomořské univerzity a středomořská iniciativa na rozvoj podniků – se zdají být čím dál vzdálenější.

Španělské předsednictví Evropské unie nedokázalo proces znovu nastartovat, ani zabránit neúspěchu barcelonské konference o vodě (která se konala 13. dubna), ani posunu summitu UPM. Zklamání pramení nejen z neuskutečnění konkrétních prací – vždy se najde dobrá výmluva na materiální obtíže – ale zejména z toho, že všechno jakoby nasvědčovalo skutečnosti, že samotný projekt, celá tato myšlenka, ona vidina solidárního Středomoří, jsou zcela plané. Stručně řečeno: nadšení opadlo.

Z jakých příčin? První z nich je, tak jako vždy, palestinsko-izraelský konflikt, který ochromí obvykle všechno a může potopit jakoukoliv konkrétní akci. Jedná se o konflikt s celosvětovým dopadem, v němž Evropa nemá velkou váhu. A evropsko-středomořské vztahy budou jeho rukojmím ještě dlouho. Druhým důvodem je to, že Evropské unii chybí pro Středomoří solidní projekt. Dnes je zřejmé, že plán na vytvoření zóny volného obchodu, který byl vypracován v Barceloně v roce 1995 (a měl se realizovat v roce 2010), není projektem solidárního rozvoje.

myšlenka Evropy mizí jako dým

Stejně tak nelze vidět ve styčných osách, které UPM definovala, znak nějaké skutečně nové evropské strategické orientace. Spíše vzbuzují dojem menšího zla poté, co barcelonský proces uvízl na suchu. K tomu je nyní ještě třeba přidat nový prvek související se světovou hospodářskou krizí a jejími důsledky pro Evropu. Evropa se nám mění před očima. Evropský projekt prochází krizí, myšlenka politické Evropy mizí jako dým a krize eura poukázala na to, jak křehká je solidarita mezi evropskými národy. Nyní musíme (tak tři až pět let) počkat, než ekonomicko-finanční budoucnost EU ukáže svou tvář.

Ovšem geopolitická dynamika, která se více méně řídí Napoleonovou tezí, podle níž má „země politiku odpovídající její geografii,“ už opět nastolila vlastní zákony. Německo sdílí se zbytkem Evropy čím dál omezenější mittelevropský prostor. Dokonce obrací zrak směrem na východ, k Rusku, kde je ve hře budoucnost jeho zájmů coby kontinentální mocnosti. Francie, která podpořila Řecko a Španělsko především z bankovních důvodů, ale v jejímž zájmu je, chápeme-li to dobře, posílení vztahů s jihoevropskými zeměmi, prozatím mlčí.

Poslední důvod souvisí se situací jižních a východních středomořských států. Turecko dlouho klepalo na evropskou bránu a Evropa dlouho dělala hluchou. Turecko nyní pomalu, ale jistě mění strategii. Čím dál víc se konsoliduje jakožto regionální mocnost, která může sehrát nezávislou roli jak ve Středomoří, tak i v západní Asii. A také si uvědomuje, že právě to je jeho nejsilnějším argumentem, chce-li Evropu přimět, aby mu věnovala více pozornosti.

Pomůže vstup Turecka do Unie?

Může být současná krize EU příležitostí k oživení procesu přistoupení Turecka do EU? Nikoliv, pokud se Evropa rozhodne přeorganizovat do soustředných kruhů s tvrdým jádrem složeným ze zemí, kde se platí eurem, a ostatními evropskými státy na jeho okraji. Ano, pokud Evropa na vrcholu krize eura, zvolí možnost vytvoření skutečné integrované zóny volného obchodu. Jednalo by se svým způsobem o jednotný trh bez jednotné měny, ale s měnou společnou (rozdíl není žádným slovíčkařením, jak vědí bankéři), takovou, jakou jsme měli v letech 1993 až 1999 před vytvořením eura. Turecko by v ní tedy mělo významné a pevné postavení.

Jedno je jisté. A sice, že vstup Turecka, takového, jaké je, do EU by měl nesmírně pozitivní dopad na středomořskou ekonomiku a na stabilitu regionu. Tuto možnost je třeba zvážit. Avšak ty nejobtížnější otázky vyvolává situace zemí jižního Středomoří. Všem je jasné, že Evropa už nemůže být ústředním motorem rozvoje zemí Maghrebu a Mašreku. Těmto zemím může pomoci se lépe integrovat do nerovného rozdělení práce a produkce ve Středomoří, ale to pro jejich rozvoj nepředstavuje žádné zázračné řešení. Musí se postarat sami o sebe. A budou tak moci učinit jen tehdy, až budou schopni vytvořit životaschopné, soudržné a solidární regionální bloky.

Středozemní unie

Čím dál hlubší propast mezi severem a jihem

„V rámci Středozemí unie se prohlubuje kulturní propast mezi severem a jihem,“ píše deník El País s odkazem na průzkum nazvaný „[Mezikulturní trendy ve Středomoří 2010](http:// http://www.euromedalex.org/sites/default/files/AnnaLindhReport2010.pdf)“, který provedla nadace Anny Lindhové u 13 000 osob ve 13 ze 42 členských států Unie pro Středomoří. Zpráva uzavírá, že „hodnoty se na obou březích drastickým způsobem liší.“ Muslimské země v čele s Marokem kladou důraz na „náboženství a neoddiskutovatelnou povahu pravdy“, zatímco v evropských zemích, zejména ve Španělsku a Švédsku, „je rodina důležitější než náboženství“ a „pravda se musí zkoumat z hlediska okolností.“