Podepsání smlouvy v Münsteru (jedna z Vestfálských mírových smluv Westphalie) od Gerarda ter Borche (1648).

Monti a Rajoy dávají sbohem národní suverenitě

Dohoda, na které se političtí lídři v Bruselu na popud Španělska a Itálie dohodli, znamená jediné: čtyři a půl století po podepsání Vestfálského míru přežije suverénní národní stát jedině tehdy, svěří-li část svých kompetencí nadnárodnímu celku.

Zveřejněno dne 2 července 2012 v 16:20
Podepsání smlouvy v Münsteru (jedna z Vestfálských mírových smluv Westphalie) od Gerarda ter Borche (1648).

Velkolepý popis bitvy u Waterloo, který najdeme ve slavném Stendhalově románu Kartouza parmská, by se skvěle hodil k popisu nám již důvěrně známého pocitu závrati, která nás jímá při pohledu na spirálu současné krize. S vědomím, že zažíváme vpravdě historické události, se jen marně utíkáme k názorům odborníků – smysl a důležitost probíhajících událostí chápeme jen stěží. Nejenže nám chybí přímá komunikace ze strany nejvyšších státních orgánů, ale máme též podezření, že i jim zcela schází jasná vize současného dění. Chaos vládne i ve věku internetu. Všichni se tak podobáme hrdinovi Stendhalova románu Fabrici del Dongovi, který se bitvy u Waterloo účastní, aniž by věděl, co se zde vlastně stalo.

Tento týden však vnesl do dění přece jen trochu více světla. Rozhodnutí, ke kterým evropští lídři dospěli během své páteční bruselské schůzky, dodala trochu smyslu zmatku, který vládl od posledních dramatických řeckých voleb, jež média ze své paměti již dávno vymazala. Itálie a Španělsko si na Německu vymohly souhlas se třemi opatřeními, která by je měla, alespoň v principu, ochránit před nejhorším. Spolu pak na poslední chvíli uzavřely nové spojenectví – v dějinách Evropské unie je historicky prvním – aby se vyhnuly potupě, která by měla dalekosáhlé důsledky pro domácí politiku obou zemí. Obě země tak zjistily, že společně mohou mít na evropskou scénu podstatný vliv.

Rozpad politického systému

Další zvýšení úrokové míry italského státního dluhu by mělo katastrofální dopad na Montiho vládu i na chystané podzimní volby. Přes elegantní a efektivní hru Montiho a jeho byrokratického kabinetu zůstává situace v Itálii i nadále velice ošemetná.

Politický systém se zcela rozpadá. Pravý politický střed musí být po Berlusconiho debaklu zcela přebudován. Levý střed (Demokratická strana) vede v průzkumech předvolebních preferencí, chybí mu však jednota a pevné základy. Herec Beppe Grillo, zakladatel antipolitického Hnutí pěti hvězdiček, se v některých průzkumech pohybuje až okolo 20 %. Berlusconi – kterého Grillovo hnutí údajně velice zajímá – se vynořil z mlhy zapomnění a vyhrožuje návratem k italské liře. Co se týče Vatikánu, ani ten není jako protiváha v právě nejlepší formě. Uprostřed tohoto politického víru se na nohou drží pouze pouze prezident Giorgio Napolitano. I německé tajné služby, které podléhají přímé kontrole kancléřky Angely Merkelové, varovaly svou šéfku před nebezpečím politického kolapsu Itálie. A přidáme-li k tomu nejčerstvější informace o skutečných nákladech případného rozpadu eurozóny, pochopíme důvod poraženeckého výrazu ve tváři Merkelové v pátek ráno v Bruselu. Tahala za nitky tak dlouho, až se sama ocitla na pokraji propasti.

Newsletter v češtině

Monti hrál o přežití, Rajoy o budoucnost

„Itálie se posunula dále od okraje propasti, kráter se však zvětšil.“ Slova, jimiž italský premiér komentoval situaci před třemi týdny, krátce před důležitými řeckými volbami, nám pomohou lépe porozumět tomu, co se v Bruselu stalo. Proč se kráter zvětšil? Z důvodu problémů s rekapitalizací španělské banky Bankia. Jak se všichni obávali – a stále obávají – španělské problémy jsou mnohem hlubší, než byly obě vlády, které se v zemi za posledních sedm měsíců vystřídaly, ochotny přiznat. Obzvláště v jistých kruzích londýnské City jsou tyto obavy brány velice vážně. Španělsko se však, na rozdíl od Itálie, nemusí potýkat s parlamentní nestabilitou. Vláda zde má s 186 poslaneckými křesly absolutní většinu a před sebou další čtyři roky. To je také hlavní výhodou Rajoyovy pozice.

Na rozdíl od Montiho není Rajoyovým problémem prekarita, ale intervence [EU a MMF] do španělské ekonomiky, která by ho mohla ohrozit. Monti hrál v Bruselu o přežití, Rajoy o svou budoucnost. Spojenectví mezi oběma muži bylo nevyhnutelné. Monti a Rajoy se spolu během 48 hodin předcházejících bruselskému zasedání sešli hned třikrát.

Londýn sleduje transfer přesuny pravomocí s nevolí

Zbývá upřesnit detaily. Ze tří opatření dohodnutých v Bruselu je tím nejhmatatelnějším zrušení přednostního postavení věřitelů poskytujících úvěr na rekapitalizaci bank. Cílem je nezastrašovat soukromé věřitele. Teoreticky to povede ke zrušení vazby mezi půjčkou a výbušnou náloží v podobě rizikové přirážky [rozdíl mezi úrokovými sazbami španělských a německých dluhopisů]. Dvě zbylá opatření si vyžádají více času. Rekapitalizace bankovního systému závisí na rychlosti, s jakou se Evropská centrální banka ujme svých dozorčích a kontrolních pravomocí nad bankovním systémem EU. V sázce je hodně: dohled a kontrola Frankfurtu nad celým evropským bankovním systémem (kromě britského samozřejmě). Londýn sleduje tento kolosální přesun suverenity s hrůzou. Třetí opatření, odkup dluhu dvěma evropskými záchrannými fondy [Evropským nástrojem finanční stability a Evropským stabilizačním mechanismem], by měl provázet určitý počet memorand [dokumenty definující protiopatření výměnou za záchranný plán]. Ministerstva v Madridu a Římě nenavštíví muži v černém, ale budou stanovena kontrolní opatření, které se Německo a jeho spojenci snaží přitvrdit, aby z nečekaného obratu v situaci vyšli se vztyčenou hlavou. Nezapomínejme, že se za rok konají v Německu volby.

Události minulého týdne Stedhalovo Waterloo trochu zpřehledňují. Lepší čitelnost nás odkazuje k historickému okamžiku ještě dávnější minulosti, který byl stejně tak významný jako bitva, jež způsobila Napoleonův pád. Vestfálsko, rok 1648. [Dvě] po sobě následující smlouvy, které známe pod názvem Vestfálský mír, vedly k pomalé, ale jisté likvidaci starého evropského imperiálního prostoru spojeného s Římem: mozaiku Svaté říše římské, papeže a zadlužené a zároveň velice mocné španělské zámořské impérium.

Národní pravomoci musíme převést zpět do centra

Vestfálské smlouvy vybudovaly princip národní suverenity ztělesňovaný Mazarinovou Francií a daly vzniknout Evropě národních států, kterou francouzská revoluce dovedla ještě dál.

Možná se nyní, aniž bychom si to uvědomovali, k tomuto historickému období vracíme. Lopatky mlýna národní suverenity se začaly otáčet opačným směrem. Pro záchranu eura je třeba přenést národní pravomoci do imperiálního ústředí. Vestfálsko č. 2. Španělé a Italové nemají jinou možnost než se s tím smířit. Velkým otazníkem zůstává Francie, tresť národního státu. Mazarinův přízrak by měl Elysejský palác brzy přijít postrašit. (A proces, jejž završí Vestfálský mír, potrvá déle než 30 let.)

Tags

Are you a news organisation, a business, an association or a foundation? Check out our bespoke editorial and translation services.

Podpořte nezávislou evropskou žurnalistiku.

Evropská demokracie potřebuje nezávislá média. Voxeurop potřebuje vás. Přidejte se k naší komunitě!

Na stejné téma