Vyberte si jazyk
Tunisko, Egypt a nyní Libye. Evropská unie už dva měsíce přihlíží protestní vlně v arabském světě a ptá se, jakou sama sehraje roli a jaké budou mít události důsledky. Násilná represe režimu Muammara Kaddáfího proti jeho lidu dává tentokrát těmto otázkám tragický rozměr.
„‚Revoluce jsou lokomotivami dějin‘, napsal před 160 lety jistý Karl Marx. Trefné přirovnání. Zvlášť když se podíváme na Evropany, kteří v těchto dnech sledují bouřlivou jízdu arabského světa usazení ve třetí třídě posledního vagónu, píše Der Standard. A kteří se doposud vzmohli pouze na znepokojivá prohlášení. V Libyi [ale] zděšené proslovy stačit nebudou.“
Energie, obchod, partnerství za účelem zahrazení cesty imigrantům proudícím z jihu… vídeňský deník vyjmenovává některé z mnoha oblastí, v nichž je Evropa na Kaddáfího režimu závislá. Podle deníku má Evropa potíž hájit v regionu své zájmy, nemá k dispozici finanční ani vojenské prostředky, kterými by mohla dělat nátlak, a nepostupuje koordinovaně.
Evropané se chovají jako černí pasažéři
Marshallův plán pro jižní břeh Středozemního moře, který požaduje italský ministr zahraničních věcí Franco Frattini, by mohl přinést výsledky až v dlouhodobém horizontu, stejně jako miliardy, které daným zemím vozí v kufrech Catherine Ashtonová. To platí i pro Alžírsko a Maroko, kde jsou ve hře podobné zájmy. „Pokud bude chtít průvodčí po Evropanech cestujících v tomto vlaku lístek, budou muset přiznat, že událostem přihlížejí jako černí pasažéři. Nejen že je to trapné, ale politická pokuta také vyjde Evropu velice draho,“ soudí Der Standard.
Jisté je, že se Evropané dostali do velice nepříjemné situace, konstatuje Gazeta Wyborcza. V souvislosti s Libyí jim nezbývá než se ptát, „co je horší: mor, nebo cholera?“ píše varšavský deník. „Měli bychom nadále podporovat ochočeného teroristu a žít v iluzi, že se po pár reformách demonstranti rozejdou do svých domovů a místo mordování nastane v Libyi politický pluralismus? Nebo bychom nad ním měli udělat křížek a podpořit finančně, nebo i vojensky jeho odpůrce? Evropa se ocitla ve slepé uličce. Na jednu stranu se nemůže dívat se založenýma rukama, jak plukovníkovi žoldáci střílejí do nevinných lidí. Na druhou stranu má strach, že prázdnota po Kaddáfím bude horší než sám Kaddáfí.“
„Potíž je tom, že neudělat nic je ještě horší, protože Evropa čelí zatím největší výzvě od rozpadu Jugoslávie,“ dodává Gazeta Wyborcza. „Je to obrovská zkouška pro postavení Evropy ve světě a šance uplatnit její ‚měkkou sílu‘ a umění dialogu. Proto by měla navrhnout partnerský program a nabídnout vzbouřenému regionu pomoc.“
V první řadě by měla „ohlásit nová pravidla hry, než dojde k dalšímu masakru,“ upozorňuje v listu El País Jordi Vaquer, ředitel Nadace CIDOB, výzkumného a dokumentačního střediska pro mezinárodní vztahy. Evropská unie by měla zareagovat „zmrazením veškerých dohod při prvním náznaku systematického používání síly“ proti obyvatelstvu a „zmrazením bankovních kont všem, kdo [v režimu] zaujímají důležité posty“ a měla by „povolat ke konzultacím velvyslance, zastavit přísun materiálu, který by mohl sloužit k represi, a podpořit řízení proti těm, kdo se dopustili zločinů proti lidskosti“.
Schizofrenie ulice Froissart
Pak by bylo ještě zapotřebí, aby státy chtěly a mohly si přestat protiřečit. V případě Libye nese hlavní zodpovědnost Itálie. „V Evropě se tomu říká schizofrenie ulice Froissart [ulice, ve které sídlí významné konferenční centrum v Bruselu, místo konání řady summitů],“ píše La Repubblica. Římský deník popisuje, jak při zahájení zasedání Evropské rady činí italští představitelé prohlášení ve prospěch obviněných diktátorů a jak potom během zasedání hlasují pro rezoluce, jimiž je odsuzují. Tak tomu bylo v případě Mubaraka a Lukašenka a nyní je tomu tak s Kaddáfím. Itálie musela podepsat odsouzení represí v Libyi, ale odmítla sankce proti Tripolisu navrhované Finskem.
Jak připomíná La Stampa, „styky s Kaddáfím nelze připisovat pouze Berlusconimu. Libye je obchodní partner, kterého si vždy hýčkaly všechny italské vlády. V Libyi máme lidi i peníze a jsme na ní závislí energeticky, obchodně i investičně. Pád Kaddáfího by mohl znamenat pád systému i pro nás.“
Obchod se zbraněmi
Libye je dobrý zákazník
„Jde o smutný paradox,“píše deník Gazeta Wyborcza. „Na jedné straně Západ naříká nad obětmi, na druhé straně je dodavatelem zbraní, které byly k masakru Arabů použity.“ Polský deník připomíná, že v celosvětovém měřítku nejvíce zbraní, které potlačují domácí protestní hnutí, pochází z Ruska, které je s 31 % největším světovým vývozcem zbraní, po něm následují Spojené státy (30 %), Francie (9 %), Německo (6 %), Velká Británie (4 %) a Ukrajina (2 %). Zbraně představují 5 % z celkového vývozu Francie a Británie, dvou zemí, které čelí kritice za to, že dodávaly zbrojní materiál do Tuniska a Bahrajnu.
„Od 11. října 2004, kdy bylo zrušeno evropské embargo na vývoz zbraní do Libye, si Kaddáfího režim nemůže stěžovat na nedostatek dodavatelů: Velká Británie, Francie, Španělsko, Rakousko a Švýcarsko. Nezapomínejme ani na země, se kterými vyvíjí vojenskou spolupráci: Španělsko, Francie, Velká Británie, Spojené státy, Itálie a Řecko,“upozorňuje list Le Soir. Belgický Valonský region, který je stoprocentním vlastníkem zbrojovky FN Herstal, je podezříván z toho, že Libyi prodával pušky, kulomety a granáty. Místní samospráva na svou obranu tvrdí, že dotyčné zbraně byly „výslovně“ určeny na ochranu humanitárních konvojů směřujících do Dárfúru.
