Vyberte si jazyk
Pro rostoucí počet lidí, kteří Němce obviňují, že se v otázkách krize v eurozóně projevují jako namyšlení a příliš samolibí, byla porážka klubu Bayern Mnichov ruským protektorátem známým jako FC Chelsea důvodem k pocitu, který se nedá nazvat jinak než ... škodolibostí [Schadenfreude].
Na začátku zápasu v mnichovské Allianz aréně tu místní fanoušci rozvinuli velký transparent s nápisem: „Naše město, náš stadion, náš pohár.“ Bavorský deník Süddeutsche Zeitung zveřejnil již před zápasem prognózy 56 „odborníků“. K jeho radosti všech 56 uvedlo, že vítězství Bayernu je v podstatě zaručeno.
Přiznávám, že jsem po zápase neodolal a přihlásil se na stránku Süddeutsche, abych si přečetl reportáž z tanečního sálu mnichovského hotelu Postpalast, ve kterém se 800 hostů shromáždilo k oslavě nevyhnutelného vítězství Bayernu: „V slavnostně vyzdobeném sále panuje příšerná atmosféra... všude kolem ohromené tváře.“ Ale no tak, vždyť je to jen hra. Ne tak zápas o udržení eura, ve kterém Německo čelí obvinění, že hraje proti zbytku členů eurozóny, ačkoliv by si mělo uvědomit, že všichni kopou za jeden tým.
Merkelová zašla beztak příliš daleko
Na summitu hlav zemí G8 ve Washingtonu tak byla německá kancléřka Angela Merkelová terčem kritiky a lídři ostatních zemí, počínaje Barackem Obamou, ji jeden po druhém žádali, aby souhlasila se zavedením takzvaných eurobondů, což by v podstatě znamenalo použití peněz německých daňových poplatníků jako záruky za obrovské dluhy zemí eurozóny.
Ponecháme-li stranou skutečnost, že německé vládě její vlastní ústavní soud sdělil, že taková možnost je vyloučena, by šlo také o krok zcela nepřijatelný pro německé voliče – a kterýkoliv jiný suverénní národ v podobné situaci. Naopak je nutno říci, že Merkelová již nyní zašla mnohem dál, než k čemu byli její voliči, co se týče záruk, ochotni svolit.
Ze strany německých občanů sílí zloba a odpor vůči myšlence, že namísto toho, aby byl na méně prozíravé sousedy vyvíjen tlak, aby se začali „chovat zodpovědněji“, jsou v sázku vydávány německé důchody. Nebylo by velkým překvapení, kdyby tento domácí tlak zesílil natolik, že Německo eurozónu opustí a vrátí se zpět ke své národní měně.
Vývoz vzrostl díky euru
Berlínští politici by na takový obrat čelem vzad nikdy nepřistoupili, i když by pro Německo i zbytek Evropy byl pravděpodobně tím nejzdravějším možným řešením. Dluhy zemí jako Španělsko, Portugalsko a Itálie, které jsou vyčísleny v eurech, by devalvovaly, což by snížilo riziko celkové platební neschopnosti. Německo by mezitím zůstalo fantasticky úspěšným vývozcem s o mnoho silnější měnou, tak jak tomu bylo před zavedením eura – svého času navzdory temným varováním Bundesbanky, jejíž ekonomové vždy chápali, že jednotná měna bez jednotné federální evropské vlády bude odsouzena k neúspěchu.
Jednou z ironií současného diplomatického přesvědčování Berlína je to, že kromě rozpadu eurozóny by pro Německo bylo jediným řešením zaujmout v Evropě vůdčí roli, což by u jeho jižních sousedů vyvolalo ještě silnější protiněmecké pocity. Ještě ironičtější je však skutečnost, že právě bolestné povědomí o dějinné pověsti vlastní země, která chce Evropě vládnout, bylo důvodem, proč Německo svého času souhlasilo s tím, že se své silné marky vzdá.
Je samozřejmě pravda, že němečtí vývozci díky možnosti obchodovat se svými méně rozvinutými sousedy v celé Evropě v jednotné měně mnohé získali. Tradičním ekonomickým argumentem je, že tučné rezervy, které tak nashromáždí, musí někam plynout, a to právě formou stejně tučných půjček státním i soukromým dlužníkům ve zbytku eurozóny. Proto, jak dále zní tento argument, je v německém zájmu udělat vše, co bude k záchraně těchto ekonomik třeba, jinak země i beztak ztratí dost miliard, které do nesolventních dlužníků investovala.
Pravidla nakonec určuje vždy pokladník
Z čistě účetního hlediska to dává smysl. Avšak stejně jako bylo očividně směšné vinit Peking z toho, jak americké banky roztáčely čínské rozsáhlé dolarové rezervy pomocí bláznivě spekulativních developerských projektů na Floridě a v Kalifornii, bylo by podivné věřit, že Berlín nese morální zodpovědnost za španělskou zlatou realitní horečku, a stejně pošetilé představovat si, že v případě, že by Němci „znárodnili“ velké množství těchto ztrát, nevedlo by to pouze k dalšímu pokračování těch největších bankovních nešvarů. Španělské banky se totiž teprve nyní přiznávají nedostatky ve svých úvěrových účtech, tedy dlouho po tom, co Američané odhalili ty své.
Nick Clegg, jeden z našich vlastních politiků, který se domníval, že britské odmítnutí eura bylo šílenstvím, včera apeloval na Němce, aby souhlasili s eurobondy, a odepsali tak dluhy celého kontinentu – včetně zkorumpovaného Řecka a jiných. Clegg řekl v rozhovoru s německým Spiegelem, že tento vývoj je „nevyhnutelný“, ač se němečtí daňoví poplatníci mohou „zdráhat se k této myšlence připojit ... a stát se pokladníky Evropské unie“. Novinář, který s britským vicepremiérem hovořil, na to odvětil: „Hodně štěstí, až to budete vysvětlovat německé veřejnosti.“
Přesně tak. A neurčuje si v každém případě pravidla právě pokladník? Opravdu po něčem takovém Evropa touží? Německo očividně ne – a má zcela pravdu.
Pohled z Německa
Angela Merkelová čím dál více sama
Na neformálním summitu hlav států a vlád eurozóny 23. května bude Angela Merkelová osamocenější než kdy dřív,domnívá se Süddeutsche Zeitung:
Se svou politikou úsporných opatření a konsolidačními prostředky si proti sobě staví čím dál větší počet členských zemí. Před bruselským summitem není žádných pochyb o tom, že svět od Německa očekává větší iniciativu […] Nový francouzský prezident François Hollande by mohl dokázat najít cestu, která se politice úsporných opatření vzdálí. Těsně před zvláštním summitem v Bruselu se zdá, že je Merkelová sama – proti zbytku světa. Zde zapřisáhlá šetrná střadatelka, tam podněcovatelé růstu. Zdání klame. Navzdory zvonivým příjmům z daní vláda hromadí dluhy. […] Německo je nejzadluženější zemí euroklubu.
