Vyberte si jazyk
Všechny řecké protesty mají několik styčných bodů. Všechny se odehrávají na náměstí Syntagma. Většina demonstrantů jsou mírumilovní občané, kteří jsou rozhořčeni přísností a absencí politického vedení v jedné z nejhorších finančních katastrof dějin.
A ještě jedna skutečnost se opakuje. Přítomnost dravého starce, který je neustále v plném nasazení: vpředu, v centru dění. Je to významná postava, ale je tam jako každý jiný. Starý, křehký, ale stejně rozvášněný jako všichni ostatní. Ustavičně se dostává do konfliktu.
V březnu roku 2010 na něj policie před budovou parlamentu hodila granát se slzným plynem a museli ho odtáhnout na bezpečné místo. V únoru letošního roku proti němu použili slzný plyn na stejném místě znovu, omdlel a museli ho odnést na ošetřovnu v parlamentu. Policie v něm vidí buřiče. Jmenuje se Manolis Glezos. Tímto způsobem bojuje už sedmdesát let. Je mu 89 let.
Dějiny novodobého Řecka poznamenaly čtyři velké události: nacistická okupace, občanská válka, vojenská diktatura a finanční kolaps. Glezos byl přítomen u všech čtyř.
K události, která navždy poznamenala jeho život, došlo na jeho samém začátku. V noci 30. května roku 1941, v době nacistické okupace Řecka, vnikl s přítelem Lakisem Santasem jeskyní do athénské Akropole. Společně se jim podařilo strhnout nacistickou vlajku a zmizet dřív, než si jich všimla stráž.
Symbolická hodnota tohoto gesta byla nesmírná. Tento jednoduchý čin vzdoru v jednom z nejtemnějších období války se stal symbolem naděje pro všechny okupované národy světa.
Konec druhé světové války ale pro Řecko neznamenal konec utrpení. Rozpoutala se čtyřletá občanská válka mezi armádou nové řecké republiky a komunistickými gerilami, nejodolnějším protivníkem nacistů, která zanechala Řecko ještě rozpolcenější a semletější.
Manolis Glezos byl význačný člen komunistické strany a šéfredaktor jejího oficiálního plátku.
Jako takový byl nesčetněkrát uvězněn. Dvakrát si vyslechl rozsudek smrti a byl zvolen poslancem, zatímco si odpykával trest ve vězení. Celkem strávil za mřížemi a v exilu 16 let svého života.
„Glezis je symbolem řeckého kolektivního vědomí,“ říká Nilos Marantzidis, profesor politologie na Makedonské univerzitě v Soluni. „Jeho revoluční čin během války byl pro jeho kariéru klíčový. Ale jeho politické přesvědčení se proměňovalo. Glezos padesátých let se výrazně odlišuje od Glezose let osmdesátých. Existuje-li však v jeho kariéře nějaká konstanta, pak je to pojetí Řecka jako sjednoceného národa, který neustále bojuje proti zahraničním nepřátelům.“
V osmdesátých letech jako člen levicového hnutí EDA třikrát kandidoval za PASOK, socialistickou stranu Andrease Papandrea, který vedl Řecko většinu osmdesátých let a který položil základy vysokému zadlužení ze strany zkorumpovaného státu.
„Během osmdesátých let vyvinul stát novou rétoriku, pomocí které si chtěl vytvořit novou tvář a vyrovnat se s minulostí,“ říká Marantzidis. „Glezos byl v ideálním postavení, aby se stal centrem této rétoriky.“
To může vysvětlovat nepochopitelnou životaschopnost Glezose jako politické postavy. Málokomu se podařilo být přítomen všem klíčovým okamžikům dějin novodobého Řecka. A třebaže jeho ideologie se v průběhu času měnila, v jednom měl vždy jasno. Podle Glazose nešlo o rozdílné boje, ale o jeden jediný, který bez oddechu bojuje dodnes.
Řecká finanční krize dospěla do zásadního bodu. V posledních dvou letech se roztrhl pytel s přísnými opatřeními, která semlela ekonomiku země téměř tolik jako trpělivost občanů. Lidé nevyhnutelně vyšli do ulic. A Manolis Glezos je jako vždy s nimi, společně se svým přítelem v hněvu Mikisem Theodorakisem, proslulým, 87letým skladatelem.
Glezos je starý muž, nic však nenasvědčuje tomu, že v září oslaví 90 let. Bavíme se o tom, o čem se baví všichni Řekové: o finanční krizi. „V současnosti jsou jediným řešením všeobecné volby“, tvrdí. „V našem volebním systému vládne zmatek. Vláda je naprosto vzdálena přáním lidí. Potřebujeme volby, aby se levicové strany spojily, aby nechaly stranou své rozdíly a využily příležitost vládnout.“
Glezos má jasnou představu o budoucnosti Řecka a umí ji dobře vysvětlit. Je přesvědčen, že Řecko by nemělo splácet ani euro ze svého „nenáviděného“ dluhu. Má pětibodový plán na reformu hospodářství. Ví přesně, jaké kroky je třeba podniknout k oživení těžkého průmyslu, má návrhy, jak restrukturalizovat energetickou infrastrukturu… A myslí si, že Řecko by mělo požadovat německé reparace z druhé světové války.
Další konstantou jeho životní dráhy je víra v absolutní demokracii, v právo lidu vládnout sám sobě. V roce 1986 dokonce zavedl jako starosta ve svém rodném městě Apiranthos na ostrově Naxos pomíjivý systém samovlády.
Někdo může jeho myšlenkami opovrhovat jako stařeckým senilněním (jsou tací), ale nikdo nemůže popřít moc, kterou zosobňuje, nebo způsob, jakým celých sedmdesát let prosazuje (a ctí) svůj vlastní symbolismus.
Ptám se ho, co mu dává sílu do života, co celá desetiletí boje živí jeho vášeň. „118 přátel,“ odpovídá. „Ztratil jsem 118 svých druhů. Byli popraveni za občanské války. V té době jsme si před každou bitvou říkali, čeho chceme dosáhnout, mluvili jsme o našich snech a cílech, protože jsme věděli, že všichni nepřežijeme. Chtěli jsme, aby ti, co přežijí, dovedli některé z těch snů do konce. Já jsem je přežil všechny.“
