Nový úděl

Konečně, dalo by se říci. Vrcholní představitelé eurozóny se 21. července dohodli na plánu, který má vyvést Řecko z patové finanční situace a dát Evropské unii k dispozici nástroje, jež by zabránily zhoršení krize. Konečně, neboť spory o výši částky, o mechanismech záchranného plánu a jeho účastnících se vedou už víc než rok. Mnozí experti a političtí představitelé se domnívají, že kdyby byly preventivní úvěrové linky a záruky, které byly nyní poskytnuty na nákup řeckých dluhopisů, vytvořeny už na začátku krize, nedostalo by se Řecko do tak tíživé situace a Irsko a Portugalsko by se možná vyhnuly dohledu EU a MMF. Výsledek mimořádného zasedání vybízí k několika reflexím.

Za prvé je pravda, že záchranný plán na sebe sice nechal dlouho čekat, nicméně k jeho schválení bylo zapotřebí přesvědčit všechny politické, hospodářské a finanční aktéry o nutnosti vyhlásit to, co je ve skutečnosti částečným bankrotem Řecka. Takové rozhodnutí samozřejmě nelze brát na lehkou váhu. Vzpomeňme jen, jak se před rokem, když bylo oznámeno vytvoření 110miliardového záchranného balíčku pro Řecko a 750miliardového záchranného fondu, prakticky všichni domnívali, že je tím euro zachráněno. Prohlašovat dnes, že je jednotná měna z krize definitivně venku, by tedy bylo unáhlené.

Za druhé je třeba říct, že je-li Německo šéfem Evropy, pak je to spíš díky jeho schopnosti vytvářet obstrukce, než že by bylo hnací silou. K nalezení všeobecného kompromisu a prosazení řešení bylo zapotřebí zásahu Nicolase Sarkozyho. V době, kdy rozšiřování EU zpochybnilo náležitost francouzsko-německé osy, se tato osa opět stala nepostradatelnou, ale to proto, že nebylo zbytí: Velká Británie ani Polsko nejsou součástí eurozóny, a tudíž se nemohou na klíčových rozhodnutích podílet. Další dvě těžké váhy eurozóny, Itálie a Španělsko, jsou hospodářsky a politicky natolik oslabené, že na rozhodování už nemohou mít velký vliv.

Třetí věc je ta, že řešení krize vede, jak si to mnozí vroucně přáli, přes federalistické úsilí, které by mohlo být prvním krokem ke skutečné evropské ekonomické vládě. Angela Merkelová a Nicolas Sarkozy už oznámili, že návrhy v této záležitosti předloží na konci léta.

Bylo by ale chybou zaměřit se pouze na institucionální reakci. Evropa sice potřebuje upevnit základy jednotné měny a rovnováhu mezi zeměmi, ale také a zejména potřebuje nově definovat svůj hospodářský model. Protože cesta ze zadluženosti vede jen přes vytváření bohatství. Protože úsporná opatření mohou nalézt protiváhu pouze v perspektivách do budoucnosti, především pak pro mladé lidi, kteří jsou velkou obětí současné doby. A protože se Evropané, kteří se čím dál více odvracejí od politiky, nebudou chtít nikdy angažovat ve výhradně institucionálním projektu.

Federalistický new deal, proč ne, ale bylo by lépe, kdyby to znamenalo nový úděl pro hi-tech průmysl, nové zdroje energií, výzkum a vzdělávání.