Vyberte si jazyk
Jedna hluboce věřící osoba žijící v mém rodném městě často vyprávěla o tom, že během černobylské katastrofy v roce 1986 měla velice zvláštní vidění: Jednoho naprosto běžného dne, kdy většina lidí, jak už to v sovětském bloku ostatně chodilo, čekala ve frontě před obchody a vedla si v poklidu svůj každodenní život a ve zpravodajských prostředcích o dění v Ukrajinské sovětské socialistické republice nepadlo ani slovo, jen ruka Boží na nebi ukazovala na jih.
Dnes vnímáme přírodní katastrofu v Japonsku a její dopady na životní prostředí zcela jinak, neboť jsme součástí světového mediálního prostoru. Do tohoto prostoru sami přispíváme a zároveň lačně konzumujeme všechny informace, které v něm nalezneme. Ale jsme ve skutečnosti o realitě opravdu lépe informováni než za časů Sovětského svazu, kdy jsme žili v „blažené“ nevědomosti?
Místo absence informací žijeme v jejich naprostém nadbytku. Desítky tisíc vlivných „opinion leaderů“, odborníků a komentátorů zahlcují přes internet naše obrazovky. Komu věřit a koho poslouchat? Jistě, tehdy politická státostrana pokládala za nutné zachovat mlčení. Ale dnes je v této změti informací zas ve hře mnoho různých zájmů.
Média unáší hlavní proud
Navzdory tomu, že řada států Japonsku nabízí pomoc, je svět konkurence i nadále neuvěřitelně cynický. Ve chvíli, kdy Japonsko čelí obrovským výdajům a musí vyčlenit vysoké částky na udržení hospodářství při životě, „nervózní trhy“ a spekulanti kalkulují, kolik milionů jim přibylo na účtech. Vedle toho se pozornost veřejnosti odvrátila od Libye; už nepočítáme, zda se počet osob, které nechal zabít diktátor Kaddáfí ve snaze udržet se u moci, pohybuje ve stovkách či tisících.
Za této situace by média měla představovat útočiště. Ta se však nechávají unášet hlavním proudem. Místo toho, aby nabízela kvalitu, sázejí na kvantitu, kterou se každý může přebrat podle svého zájmu. Ve chvíli, kdy Evropská unie se svou otevřenou společností a rozvinutými veřejnými vztahy oznamuje, že má v úmyslu otestovat své jaderné elektrárny, a kdy Zelení demonstrují v Helsinkách, nikdo nevěnuje zvláštní pozornost jaderným elektrárnám v Rusku, z nichž ta nejbližší z nich - Sosnovy Bor [mezi Petrohradem a hranicemi s Estonskem] - funguje jen kousek od nás.
Mohli bychom tedy říct, že Boží ruka tu je i 25 let po Černobylu. Rozdíl je v tom, že dnes nesledujeme všechny tyto události na blankytném nebi, ale na plochých monitorech. Navýšení počtu kontaktů znamená též zvýšení strachu a paniky: Ve Finsku se už údajně rozdávají ve velkém jódové tablety.
Litva-Bělorusko
Plánovaná elektrárna budí strach
„Vilnius bude nejnebezpečnějším hlavním městem na světě,“ varuje list Lietuvos rytas. Litevský deník vyjadřuje své obavy z mlčení, které panuje kolem běloruského projektu na výstavbu jaderné elektrárny 50 kilometrů od litevského hlavního města. „Vilnius obviňuje Minsk, že nezareagoval na všechny obavy ohledně životního prostředí,“ informuje deník. Studie o dopadu stavby na životní prostředí ještě není hotová a konzultován nebyl ani Vilnius. Přitom je bezpečnost jeho 600 000 obyvatel velice citlivou otázkou, neboť v případě havárie by spadal do evakuační zóny. „Je zapotřebí vědět, kam by se měli obyvatelé v případě radiace uchýlit ještě před začátkem výstavby,“ píše list Lietuvos rytas a dodává, že 15. března se do Minsku vydal ruský premiér Vladimír Putin, aby výstavbu nové elektrárny projednal s místními úřady.
