Odveta rozvíjejících se zemí

Zatímco se západní ekonomiky jen zvolna loudají kupředu, Čína, Indie a Brazílie zrychlily krok. Světové ekonomice dnes udávají tempo a ceny určují rozvíjející se země. Výsledkem je obecná tendence k jejich prudkému nárůstu ve chvíli, kdy se to ekonomikám bohatých zemí nejméně hodí. Těm tak hrozí, že ponesou na bedrech dvojí břemeno neduživého růstu a rychle rostoucí inflace. Ceny surovin – od bavlny přes cukr po kaučuk – šplhají vzhůru už několik měsíců. A kvůli nynějšímu prudkému nárůstu cen ropy, která je mezi surovinami králem, neboť má přímý dopad na ekonomiku, bijí země na poplach. V USA dosáhla cena ropy téměř 90 dolarů za barel a v Evropě je už takřka na 95 dolarech, což je o 15 dolarů na rok více. Nebezpečně se tak blíží 100dolarové hranici, kterou mnozí považují za psychologický práh, jehož překročením se rozjede začarovaný kruh finančních spekulací. A dlužno říct, že spekulanti jsou dnes vyzbrojeni silnou municí díky velkému objemu finančních prostředků, které daly k dispozici centrální banky. Jako v roce 2008, kdy cena ropy vyšplhala na 140 dolarů za barel.

IEA, Mezinárodní agentura pro energii při OECD, která je organizací bohatých států, si je vědoma toho, že nový prudký nárůst cen ropy tvrdě dolehl na nejrozvinutější ekonomiky již dnes. Ropný účet, který 34 zemí OECD platí vývozním státům, se v roce 2010 zvýšil o 200 miliard dolarů, a dosáhl tak takřka 800 miliard: za dovoz ropy utratily loni bohaté země o třetinu víc než v roce 2009. Podle IEA tak přenechaly ropným králům půl procentního bodu HDP v době, kdy se mu příliš nedaří. Pokud by tento trend pokračoval, otevře se před nimi propast recese. „Výše účtu za dovoz ropy se stává hrozbou pro hospodářské oživení,“varuje ekonomický šéf IEA Fatih Birol. Vzkaz je adresován organizaci zemí vyvážejících ropu OPEC, která v posledních týdnech ignorovala veškeré požadavky na zvýšení výroby.

Ropa jakožto velká neznámá sice vrhla zneklidňující stín na hospodářství příštích let, nicméně v blízké budoucnosti je prudký nárůst cen této suroviny pouze velkým mrakem na obzoru. Nahoru šplhají ceny téměř všech surovin počínaje základními potravinami. Nové potravinové krize, jako té z let 2007-2008, se však není třeba obávat, protože zásoby pro nejbližší dobu jsou relativně dostatečné, ceny nicméně stouply.Index cen potravin FAO vzrostl za jediný měsíc – mezi listopadem a prosincem 2010 – o 4,2 %. Již nyní je tak vyšší než v roce 2008. Nahoru jej vyhnaly ceny obilí, cukru a masa. Rekordních hodnot dosáhly i ceny bavlny.

Z toho, co se nyní děje na světových trzích, lze usuzovat, že rok 2011 bude pro spotřebitele, a to zejména ty západní, tvrdý a náročný. V době rostoucí nezaměstnanosti a stagnujících příjmů se s rostoucími cenami roztrhl pytel: dražší bude benzín na čerpacích stanicích, ale také plyn (jehož cena je v Evropě indexována podle cen ropy). Velkoobchodníci již nyní upozorňují maloodběratele, aby počítali se zvýšením cen prakticky u všech běžných výrobků: masa, chleba, džínů. To zkomplikuje situaci nejen rodinným rozpočtům, ale i tomu státnímu.

Důsledkem cenového růstu je nutně růst inflace. Ve srovnání s předešlým rokem vzrostly v prosinci v eurozóně ceny o 2,2 %. To je daleko víc, než se očekávalo, a především víc než Evropskou centrální bankou požadovaná maximální 2 %. Za jiné situace by už ECB zvýšila úrokové sazby, aby udržela ceny na uzdě. Pokud to ještě neudělala, pak proto, aby nezadusila hospodářské oživení (velice slabé s výjimkou Německa), a ještě s větší pravděpodobností proto, že pro slabší země eurozóny – Řecko, Španělsko, Belgie či Itálie – by bylo financování veřejného dluhu při vyšších úrokových sazbách ještě složitější a nákladnější. Pokud se ale inflace nezastaví, budou Němci po Evropské centrální bance tvrdě požadovat zvýšení sazeb. Evropanům hrozí, že je rok 2011 zruinuje, a Evropa stojí na pokraji nové finanční a politické krize.

Obchod

Roztříštěná Evropa

Evropa má opět problém najít společný postoj, který by jí umožnil omezit tendenci investorů z rozvíjejících se zemí, zejména pak z Číny, přebírat kontrolu nad evropskými podniky,píše Le Monde. Francií podporované iniciativy eurokomisařů Antonia Tajaniho a Michela Barniera narážejí na odpor Německa (které je velice závislé na vývozu), Velké Británie a Skandinávie vůči jakýmkoliv protekcionistickým opatřením. Na úrovni průmyslu se tyto rozpory projevují absencí skutečné evropské politiky, ať už se jedná o zavedení uhlíkové daně, technologických standard pro elektrické vozy nebo podporu automobilového průmyslu. Sedmadvacítka je nicméně zajedno v tom, že by pro obchodní vztahy – zejména na úrovni veřejných zakázek – se zeměmi „BRIC“ (Brazílie, Rusko, Indie, Čína), kde podniky „těží ze státní podpory s cílem dobýt evropské trhy a odkoupit evropské technologie,“ byla přínosem větší reciprocita.