Vyberte si jazyk
Polské ženy žijící v Británii mají v průměru více dětí než jejich krajanky v Polsku. Když o tom před několika měsíci informoval polský deník Gazeta Wyborcza, zpráva zapůsobila jako blesk z čistého nebe. Nebyla přitom zcela překvapivá.
Mnoho komentářů se předtím věnovalo hluboké propasti mezi tím, o čem se v Polsku mluví a jaká je skutečná realita ve společnosti. „Západ“ se dosud považoval za liberální, nebo dokonce zvrhlé a nebezpečné místo, které může mladé lidi po morální stránce zkazit. Ale děti? To už nějak nesedí. Vždy jednou za čas se ozve nějaký konzervativní politik a volá na poplach před katastrofickou demografickou situací v zemi. Polské ženy mají totiž v průměru jen 1,23 dětí. Pro budoucnost Polska je to velice špatná zpráva.
Nízká porodnost se v zásadě vysvětluje ideologickými argumenty. Mladá generace si prý příliš užívá, všechno se jí dovoluje, žije v sexem posedlé kultuře a nemá smysl pro vlastenectví. Když se však ukázalo, že skutečné důvody mohou být mnohem prozaičtější, například, že v zemi nefungují dobře sociální služby, že zdravotní péče je nedostatečná nebo zcela nedostupná, že je málo mateřských škol a pracovních míst pro rodiče, že bydlení je příliš drahé, komentátoři se ocitli ve slepé uličce. Skutečnost, že Polky žijící ve Spojeném království mají více dětí než přistěhovalkyně z Bangladéše, je najednou důkazem toho, že v Polsku zcela selhala sociální politika.
Zoufalý pracovní trh
Nepříjemnou skutečností je, že vůbec nejvzdělanější generace v dějinách země (více než polovina lidí ve věku pětadvaceti let má vysokoškolský titul) se musí uplatnit na zoufalém pracovním trhu. Problémem není pouze celosvětová hospodářská krize. V Polsku byl v posledním období zaznamenán sice pomalejší hospodářský růst, ale nedošlo k poklesu HDP. I přesto má většina mladých Poláků velice chabé vyhlídky do budoucna. Stát, který vynaložil nemalé prostředky na to, aby mohli vystudovat, je na pracovním trhu nepotřebuje a neví, jak s nimi naložit. Podle oficiálních údajů je asi pětina vysokoškolských absolventů nezaměstnaných. Dokonce i ti, kteří zaměstnání mají, si stěžují na to, že dělají „McJobs“, tj. méně kvalifikovanou práci bez možnosti kariérního růstu. V mnoha případech pobírají část své mzdy neoficiálně v hotovosti, aby se tak vyhnuli daním, kvůli čemu mají potom například problém získat hypotéku. Neexistuje prakticky žádná jistota zaměstnání. Zaměstnavatelé vědí, že momentální situace na trhu je jim výrazně nakloněna a že si vždy mohou najít lepšího (rozumějte poddanějšího) zaměstnance. Neochotně nabírají, ale promptně propouštějí.
Většina Západoevropanů podobnou situaci velmi dobře zná. Ve Španělsku je míra nezaměstnanosti dvakrát vyšší než v Polsku. Z Polska však mnoho lidí odjíždí za prací do zahraničí a v zemi neexistuje prakticky žádné protestní hnutí. Politici si proto mohou dovolit situaci ignorovat, případně ji vysvětlovat lživými ideologickými argumenty.
Neefektivní státní správa
Část problému spočívá v nastavení systému. V polské ekonomice, která není technologicky příliš vyspělá a ve které dominují malé rodinné farmy, je jen velmi málo pracovních míst pro vzdělané lidi. Před několika týdny zveřejnily noviny, pro které pracuji, dopis mladé absolventky práv, která si momentálně dělá doktorské studium. Po škole si nedokázala najít práci v oboru. Když se hlásila o pozici administrativní asistentky, její potenciální zaměstnavatel jí napsal, že od ní očekává, že s ním bude spát a „pokud návrh nepřijme, nemusí na email reagovat, protože mu nezáleží na tom, co si o něm myslí“. Uvědomme si, že země chrlí ročně padesát tisíc absolventů humanitních oborů, kteří se chtějí uplatnit na pracovním trhu.
Asi největším problémem je neefektivita veřejné správy a stárnoucí politická garnitura, která je zcela odříznutá od skutečné reality. V čele dvou největších politických stran stojí padesátníci a šedesátníci, kteří svůj život zasvětili boji proti komunismu. K problémům mladých lidí mají jen politická hesla, ale žádné činy. Řešení, která stát teoreticky nabízí, například daňové úlevy pro zaměstnavatele absolventů, vůbec nepostačují. Státní aparát je přebujelý a nechvalně známý svou neefektivitou. Vláda nedávno přiznala, že zaplacení 50 zlotých do sociálního zabezpečení vyžaduje asi 100 zlotých na administrativních nákladech. Pak se nemůžeme divit tomu, že na sociální programy pro mladé už nezůstávají žádné peníze. Nebo tomu, že mladí z Polska odjíždějí. Průzkum z roku 2009 ukázal, že v zahraničí pracuje 1,8 až 2,4 milionů Poláků. I přes hospodářskou krizi na západě se zatím Poláci domů nevracejí.
Polští politici sice říkají, že „nechtějí, aby naši mladí lidé žili v Londýně, ale aby se vrátili do Polska“. Ve skutečnosti si však pokaždé oddechnou. Jsou rádi, že je mládež pryč. Alespoň se neprotestuje, nezvýšila se kriminalita, není tedy žádný problém. Někteří Poláci dokonce posílají domů peníze.
