Vyberte si jazyk
Až dosud to byl jev v naší zemi neznámý. V důsledku hospodářské krize ale začíná čím dál více lidí hledat potravu v popelnicích. Dříve to dělali jen Romové a bezdomovci. Pak přišli přistěhovalci z Asie a Afriky, kteří si takhle plnili celé nákupní vozíky. Dnes prohledávají popelnice Řekové. Hodně z nich hledá věci, které by se daly znovu prodat. Jiní cokoliv k snědku.
Samat Eftehar je původem z Íránu. Už 25 let provozuje restauraci ve čtvrti Exarchia. „Tohle je malá, ještě živá čtvrť. Většinu místních obyvatel znám už dlouho. Viděl jsem lidi s nízkými příjmy, kterým ještě snížili plat, důstojné lidi, kteří jsou teď nuceni hledat jídlo v popelnicích,“ vypráví.
Eftehar občas dává najíst potřebným lidem, které zná. „Myslím, že jsme ještě neviděli poslední dějství téhle tragédie. Situace se zhoršuje, je tu opravdu hlad. Není to hladomor v tom smyslu, že by už vůbec nebylo co jíst, tak jako v Africe. Podle mě ale hlad znamená i to, že si někdo nemůže koupit maso ani jednou za měsíc.“
I v době hospodářské recese končí hodně jídla v odpadkovém koši. Každoročně se takhle vyhodí 89 milionů tun jídla, což představuje 180 kilogramů na každého Evropana. Celých 43 % tohoto množství vyhodí domácnosti, většinou ze strachu z prošlého data trvanlivosti.
Jorgos Arabatzoglou pracuje na radnici v Penteli na severu Atén v oddělení veřejného úklidu. „Dokonce i na tomhle bohatém předměstí prohledávají lidé popelnice, hlavně po skončení trhu. V poslední době tento fenomén zesílil,“ tvrdí Arabatzoglou. Neustále nacházíme roztrhané odpadkové pytle, proto si myslíme, že je lidé prohledávají. Kromě supermarketů a popelnic hledají zbytky i v blízkosti prodejců souvlaki. Nedávno jsem byl svědkem nevídané scény. Velice slušně oblečená mladá žena hledala před supermarketem v hromadě prošlých jogurtů ten nejméně prošlý.“
Aténský radní Giannis Apostolopulos tvrdí, že „se tento jev za poslední měsíc a půl prohloubil, jinak ale v zemi existuje už deset let. Všímáme si ho víc proto, že se nás bezprostředně týká. Jsou tu důchodci s nižším příjmem a nezaměstnaní, leckdy mladí lidé.“ Apostolopulos poznamenává, že se tento fenomén neomezuje pouze na Atény. „Je to realita. Tady ale každý den rozdáváme potřebným polévku, a proto sem přicházejí i lidé z okolí. Navíc jsou aténské odpadkové kontejnery plnější.“
Dimitrimu je 40 let. Už několik let pracuje pro aténskou radnici jako jeřábník. Má čtyři děti a nábytek do předsíně našel mezi odpadky. „Neměl jsem ani deset euro na cigarety. Radnice nám už několik měsíců nezaplatila. Když jsem pak ve čtvrti Aigaleo našel vyhozený nábytek, využil jsem příležitosti. Kolega mi poradil, abych ho levně prodal, a hned napoprvé jsem za dvě odpoledne vydělal 60 eur!
Dimitri prodal auto a koupil si malou dodávku. Když jeho nejstarší dcera zahlédne někde na ulici vyhozené věci, zavolá mu a on si pro ně přijede. V garáži si zřídil dílnu, kde z nalezených předmětů odstraňuje kov (především železo a měď), který pak prodává. „Vydělám si takhle 300-400 eur měsíčně a hlavně mi zůstane nějaké kapesné.“ Podobných obchodníků se starým železem se objevuje čím dál víc…
Titulní stana
Další oběti nutné
Jako většina řeckých deníků, i To Ethnos svým čtenářům ohlašuje „krev a slzy“ a vysvětluje, že „vláda plánuje další propouštění a nové snížení platů ve veřejné sféře o 20 %“. Trojka EU-ECB-MMF totiž na Athénskou vládu vyvíjí tlak, aby oznámila plán na snížení rozpočtového schodku a reformu státní zprávy, pokud chce získat šestou tranši z plánu finanční pomoci, který byl přijat v roce 2010. Částka 8 miliard euro měla být Řecku původně poskytnuta během měsíce září.
