Pravda o Srbsku

Podání formální žádosti o vstup Srbska do EU bylo 22. prosince označováno jako velký krok kupředu. David Cronin však v listu Guardian Evropu ve vztahu k tomuto bývalému vyděděnci obviňuje z „bezostyšného pokrytectví“.

Zveřejněno dne 23 prosince 2009 v 17:45
Milosevič není zřejmě fanouškem EU. Vzpomínkový průvod za obětí bombardování NATO v bývalé Jugoslávii. Bělehrad, 24. března 2009. (AFP)

Tento týden se díky formálnímu podání přihlášky Srbska do EU roztrhl pytel s otřepanými frázemi. Nepromarnila se jediná příležitost, aby se tento okamžik neprohlásil za „historický“, či vstup Srbska do EU za „povolaný“. Ale moc důvodů k radosti není. Horlivost Maxima Verhagena, nizozemského ministra zahraničních věcí, ohledně trvání na odpovědnosti za zločiny proti lidskosti by byla chvályhodná, pokud by ovšem byla konzistentní ve vztahu k jiným konfliktům. Jak zvláštní, že se Verhagen stavěl tvrdě proti veškerým snahám vyšetřit údajné izraelské válečné zločiny v Gaze.

Nenastal čas, aby Haag dostal čerstvý mandát, nebo aby byl rovnou vytvořen zcela nový vyšetřovací orgán? Takový, jehož prvním úkolem by bylo odhalit pravdu o tom, proč NATO v roce 1999 Srbsko bombardovalo. Nikdo z aliance ještě nebyl mezinárodním tribunálemze zločinů spáchaných v této válce obviněn. A to přesto, že se v ní používaly kazetové bomby, tedy zbraně, které oběť doslova roztrhají na kusy. Ani by se nemělo zapomenout na to, že tato válka nebyla schválena OSN.

Jsem si jistý, že brzy uslyším či si přečtu o nějakém federalistovi (nebo bych měl raději říci fantazistovi?), básnícím o významu vstupu Srbska mezi země, které na něj před více než deseti lety útočily. Co tito fantazisté však nikdy neuznají je, že tehdejší srbský prezident Slobodan Milošević nezískal svůj status bubáka západu čistě díky tomu, že páchal ohavnosti na etnických Albáncích z Kosova. Západ by možná jeho autokratický systém vlády toleroval, kdyby byl jen trochu vstřícnější k převládající ideologii. Ale jeho odmítání přijmout neoliberální pravidla, podle kterých funguje globální ekonomika, nám nabízí pravděpodobnější vysvětlení proč Bill Clinton a jeho evropští přátelé trvali na jeho odstranění. Zdá se, že takovému závěru se nedá vyhnout, když zkoumáme, v jakých věcech EU a Amerika v posledních deseti letech tlačily.

Privatizace státního průmyslu je standardní podmínkou na vstup do EU, jak se o tom ostatně za cenu enormních sociálních nákladů přesvědčila řada zemí střední a východní Evropy. Srbský případ je jedinečným v tom, že řada zařízení, které má stát vyprodat bylo nejprve poškozeno bombami NATO, aby je pak západní firmy mohly vykoupit za směšné ceny. Od pádu Miloševiče proběhlo více než 1 800 privatizací. Velká část kovozpracujícího průmyslu je nyní v rukách společnosti US Steel, která je nyní nejvíce zaneprázdněna rušením pracovních míst. Národního výrobce automobilů, Zastavu zase koupil Fiat.

Newsletter v češtině

Nejnovější „zpráva o pokroku“ Srbska vydaná Komisí uvádí, že dokončení privatizace je pro „partnerství“ země s EU prioritou. A co více, tvrdí, že stát blahobytu, který je pupeční šňůrou k občanům, musí projít zásadní změnou. Není nadsázkou, že úsporný rozpočet schválený tento týden v Bělehradu byl z velké části napsán v Bruselu a Washingtonu, kde sídlí MMF, jenž přišel Srbsku tak velkoryse na „pomoc“. Důchodci, jejichž příjmy se na příkaz zahraničních institucí snížily, tuto „historickou příležitost“ na bedrech země zatím bezpochyby nepocítí. Ovšem v roce 2010 budou čelit nepříjemnému pocitu žíněného roucha na zádech.

Are you a news organisation, a business, an association or a foundation? Check out our bespoke editorial and translation services.

Podpořte nezávislou evropskou žurnalistiku.

Evropská demokracie potřebuje nezávislá média. Voxeurop potřebuje vás. Přidejte se k naší komunitě!

Na stejné téma