Vyberte si jazyk
Jedním z nejčastěji diskutovaných témat v Alžírsku byla koloniální minulost některých evropských zemí v čele s Francií a Velkou Británií a otázka, zda by se rozhodnutí norského výboru moudrých nemělo interpretovat jako důkaz o tom, že Starý kontinent opustil svůj postkoloniální očistec.
V době, kdy se Francie stále zdráhá postavit se čelem ke své alžírské minulosti a kdy je britská justice ochotna otevřít citlivé téma represí proti keňskému [povstaleckému hnutí] Mau Mau, může tato Nobelova cena působit dojmem absolutoria, které Unii udělila „moudrá a ctnostná“ Evropa, tj. severní Evropa, jež si ohledně svých koloniálních avantýr nemá téměř co vyčítat.
Otázkou také je, v jakém okamžiku získáváme nárok na ocenění tohoto typu a na jak dlouho.
Je pravda, že Evropu už dlouho necupují zbraně. Zapomněli jsme ale na konflikt na Balkáně, kde Evropská unie nedokázala prosadit mír? Spojené státy, které nasadily veškeré síly k tomu, aby srovnaly srbský režim Slobodana Miloševiče do latě a navrátily do regionu klid, by si v mnoha ohledech podíl na této ceně zasloužily.
Proti roku 1945 je to úspěch
To trochu relativizuje image přívětivého klidu, kterou dnes chceme obestřít Evropu v protikladu vůči zbytku čím dál globalizovanějšího a stále méně bezpečného světa.
Často s obdivem citujeme úspěchy Evropanů, jichž dosáhli navzdory válečným staletím při obnově a integraci regionu. Je třeba uznat, že Evropská unie zůstává příkladem krásného úspěchu, bereme-li za výchozí bod stav kontinentu v roce 1945.
V tomto případě si ale Nobelovu cenu zasluhují „otcové zakladatelé Evropy“, to znamená Němec Konrad Adenauer, Lucemburčan Joseph Bech, Nizozemec Johan Willem Beyen, Ital Alcide De Gasperi, Francouzi Jean Monnet a Robert Schuman a Belgičan Paul-Henri Spaak. Lze uznat, že si odměnu zaslouží i pokračovatelé jejich díla, to znamená osobnosti jako Němec Walter Hallstein, první předseda Evropské komise, Ital Altiero Spinelli, který dal v roce 1984 podnět k projektu „smlouvy o Evropské unii“, nebo Francouz Jacques Delors, předseda Evropské komise v letech 1985-1995.
Stejně tak by mělo smysl udělit (kolektivní) ocenění Helmutu Kohlovi, Helmutu Schmidtovi a Valérymu Giscardu d’Estaingovi, tahounům francouzsko-německého tandemu, neboť jak známo, co sbližuje Německo a Francii, posiluje Evropu.
Hádky kvůli Evropě
Naopak současní evropští představitelé nejsou původnímu projektu zdaleka na výši. Nevidí dál než ke státním hranicím a Evropu pomalu mění v prostor plný hašteření, po němž nikdo netouží. Evropská otázka začíná být dokonce ilustrací mezí otevřenosti a proměny národních států v přeshraniční celek. Máme tudíž pocit, že Evropané dostali Nobelovu cenu trochu jako poslední šanci, aby se probrali, nerezignovali na studentský program Erasmus (jeden z mála konkrétních příkladů mírového rozvoje Evropy uvnitř vlastních hranic) a začali konečně pracovat na skutečném sjednocení.
Je tu ale ještě jedna důležitější otázka. Má na Nobelovu cenu nárok instance, Evropská unie, jejíž někteří členové (Francie, Německo, Itálie a Británie) patří k největším prodejcům zbraní na světě? Uvnitř je mír, ale za hranice míří zbraně, anebo někdy i dovnitř, jak dokládá prodej německých zbraní do Řecka, které zůstává za všech okolností posedlé tureckou hrozbou...
Mír jen na první pohled
Promluvme si tedy o tomto vnitřním míru. Je pravda, že zbraně utichly. Je tu ale jiný konflikt, který Unii rozděluje a hrozí jejím zničením: hospodářská válka mezi členskými státy. Vezměme si ku příkladu Německo. Země sice vykazuje čím dál vyšší přebytek obchodní bilance, děje se tak ovšem na úkor jejích evropských partnerů a často na samotných evropských trzích.
A co si myslet o státech, které daňovými výhodami lákají firmy na své území?
Oběti hrůzných napoleonských válek a dvou válek světových patří minulosti. V neštěstí je ale nahradili jiní, kterým se dnes říká nezaměstnaní. Zasluhuje si Nobelovu cenu míru někdo, kdo dovolí, aby u něj docházelo k takovému sociálnímu násilí? Tato otázka si zasluhuje pozornost a liberální politiku postupně diktovanou Bruselem bude třeba jednoho dne zbilancovat.
V této dlouhé kritice proti udělení ceny za mír ale musíme poukázat na jeden důležitý pozitivní bod. Evropa zrušila trest smrti a snaží se své partnery přesvědčit o významu takového kroku. To je její velkou zásluhou a těm, kdo v udělení Nobelovy ceny Evropské unii vidí povzbuzení k příkladnosti, to dává do ruky pár argumentů.
Evropa je dnes přes veškeré své vady největším světovým obráncem „práva na práva“, základního požadavku umožňujícího demokracii. A protože dnes „právo na práva“ ohrožují sami Evropané (právo na práci, na zdravotní péči atd.), měla jim být cena udělena s výhradou: „potvrdit“.
