Vyberte si jazyk
Exit Berlusconi. Poslední z šéfů vlád zemí PIIGS, což je roztomilá zkratka vynalezená Anglosasy pro označení těch nejméně hospodářsky výkonných států EU, nakonec padl ranou jediného zákona, který si nebyl schopen upravit k obrazu svému: zákona trhu.
Ten samý zákon si předtím vyžádal hlavy irského premiéra Briana Cowena, portugalského Josého Sócratese, řeckého Jorgose Papandrea a španělského José Luise Zapatera. Posledně jmenovaný zůstává ve své funkci do 20. listopadu, kdy se v zemi konají předčasné volby, v nichž už nebude kandidovat. Stejně jako jeho protějšci oznámil, že po volbách, které jeho Socialistická strana pravděpodobně prohraje, z politiky odejde.
Zákon dluhové krize, stejně nemilosrdný jako zákon přírody, strhává vlády, které jsou příliš slabé na to, aby mu mohly vzdorovat. Jsou příliš slabé, protože mu byly vydány zcela napospas. Byli jsme svědky toho, že solidarita mezi partnery eurozóny začíná fungovat až ve chvíli, kdy je ohrožena budoucnost jednotné měny – tedy jejich životních zájmů. Jsou slabé, protože byly nuceny přijmout nápravná opatření, téměř bez možnosti vyjednávání pod diktátem mezinárodních institucí (MMF a EU). Jsou slabé, protože přišly o podporu obyvatelstva, které je nezvolilo, aby zpochybnilily jeho nabytá práva. Jsou slabé, protože nebyly schopné občanům sdělit pravdu, to jest, že vůči útoku trhů toho moc nezmůžou, kromě pokusů o omezení škod.
Výsledek: vlády ztrácejí manévrovací prostor; jejich role se v dobách krize omezuje na zavádění rozhodnutí přijatých jinde a správu každodenních záležitostí. Rozdíly a rozmíšky, které provázely dobu „předkrizovou“, se zmenšují a politika vystavuje na odiv svou neschopnost navrhnout – či dokonce si vůbec představit – řešení, která by nevycházela z hospodářské ortodoxie. Dezorientovaní občané jsou v důsledku toho skeptičtí vůči schopnosti politiky reagovat na jejich problémy. Její legitimita se tím ještě o něco více snižuje ve prospěch technokracie.
A přesto jsou nositeli této demokratické legitimity stále politici. Problém je v tom, že otázky, s nimiž jsou konfrontováni, přesahují rámec národní suverenity. Ta je základem a vymezením jejich pole působnosti. Co se týče nadnárodních organizací, které by mohly v těchto otázkách zakročit efektivněji – jako EU – těm chybí v očích občanů demokratická legitimita. Ale státy mají někdy k neochotě jim další pravomoci svěřovat dobrý důvod. Proto je zapotřebí krizí, jako právě té, kterou Evropa nyní prochází se všemi jejími důsledky, aby se nám podařilo tento bludný kruh jednou prolomit.
