Radosti středního věku

Evropa je v krizi, střelný prach však naštěstí prozatím ve vzduchu cítít není, narozdíl od situace před 60 lety. Evropský projekt si za léta své systematické výstavby vypěstoval určitou odolnost a lije balzám na napětí a citlivá místa, které se schovávají pod povrchem. Rozcestí, na kterém v současnosti stojíme, je kritické, nejen protože ekonomika má problémy, ale protože myšlenka společné existence nějak ztratila lesk. I když možná zůstává dokonale racionální volbou, jiskra nadšení je pryč.

Problém je zároveň reálný i psychologický. Psychologický, protože Evropa prochází dobou relativního ústupu a její politika se snaží tento ústup zvládat a kontrolovat jeho nepříjemné následky. Nacházíme se v defenzivním módu.

Smrtelníku procházejícímu krizí středního věku obyčejně jeho okolí radí dvě různé věci - najděte si lepší způsob, jak zvládat stres, vzdejte se alkoholu a začněte cvičit jógu, anebo naopak - uznejte, že mládí je pryč a podívejte se na tuto dobu jako možnost zvážit a možná změnit směr, kterým se váš život ubírá - rozšiřte si obzory, cestujte, začněte znovu studovat nebo se dejte na nový sport. Pozorujte jak děti či vnoučata rostou.

Cvičit není nikdy na škodu

Až do nynějška se Evropa oněm dvěma možnostem vždycky vyhla snahami projít omlazující terapií a chovat se jako místní věčné mládě. Takové myšlení dominovalo jednáním o Lisabonské smlouvě i agendě o klimatických změnách. A jakmile zreformuje svůj systém makroekonomické správy směrem k těsnější rozpočtové koordinaci, bude se muset vyrovnávat se strukturálními změnami, jakými jsou například celokontinentální demokratické změny.

I když cvičení nikdy neškodí, sním spíše o Evropě, která je sama se sebou vyrovnaná. Němeli bychom si dělat iluze. Pokud se nestane nějaké velké neštěstí, Evropa bude muset udělat místo u stolu Číně, Indii a dalším nově rostoucím zemím. Změna ze 25 % světové populace ve roce 1900 na odhadovaných 5 % v roce 2050 znamená, že si jednoduše nemůže zachovat stejnou míru vlivu.

Pomohlo by nám též uvědomit si, že se od okolního světa můžeme naučit úžasnou spoustu věcí. V Evropě existuje silný konsenzus o tom, že růst bude muset příjíz inovací a podnikání. Co se týče zlepšování našich “růstových” infrastruktur, zvláště univerzit a další komercializace znalostí, je toho mnoho, co nás mohou země jako jsou Spojené státy, Austrálie či Singapur naučit.

Jednotný trh, jeden z evropských úspěchů

To neznamená, že bychom měli sedět s rukama v klíně, zatímco ostatní se staví do září reklektorů. Spíše se jedná o to, připravit se na dlouhý pochod, během kterého se ukáže opravdová síla a výdrž našeho politického, ekonomického a sociálního modelu, zatímco jiné se brzy vyčerpají a padnou. Když přijde na oblast zdravotnictví a sociální politiky, má Evropa jedny z nejlepších modelů: a ty budou naší silou až se jiní ve světě ocitnou před problémy spojenými s novými požadavky svých národů a voličů, stejně jako s novými demokrafickými trendy.

Evropa by se měla vrátit zpět ke svým základům - a posilovat své jádro. Vnitřně to znamená nejprve využívat plně svého jednotného trhu. Při pohledu zpět se jasně jedná o jeden z našich velkých úspěchů, nicméně šokující počet překážek a bariér mu zabraňují dosáhnout skutečných výšek. Více než polovina evropských podnikatelů si stěžuje na problémy v prodeji svého zboží v jiných členských státech a to ještě nemluvíme o službách či pohybu kapitálu. Je čas s tím bojovat.

Tato agenda posilování jádra Unie znamená též trvalou věrnost našim hodnotám a práci na vylepšení evropských politických systémů. V dobách krize je stav demokracie obvykle poslední věcí, která by populaci trápila. A přesto je zde mnoho, co by se v Evropě dalo udělat pro modernizaci oblasti veřejné zodpovědnosti a schopnosti zodpovídat se voličům. Z mnoha možných způsobů, kterými může Evropa vyvíjet vliv, je schopnost být atraktivním modelem vlády jedním z nejtrvanlivějších a nejúčinnějších. Měli bychom jej proto vzít za svůj.

Stále rozmanitější svět není špatný

Vrátit se zpět k základům nakonec znamená obrátit pozornost především k našim sousedům a kandidátům na členství v EU. Udivující pokrok, kterého dosahují země, jako je Turecko, je pro Unii příležitost upevnit vůči svému sousedu své pozice. Členství v EU je stále v Ankaře tím nejdůležitějším cílem, i když už jasně ne tím jediným. V jednáních s muslimskou mocností o vstupu dojdou EU již brzy kapitoly. Okamžik pravdy přichází a jestli ho zmeškáme, budeme litovat.

Není nic špatného na tom, žít ve stále rozmanitějším světě. Když jsem žil několik let v Londýně, často jsem pomyslel na poznámku amerického politika Deana Achesona, že Británie svou ztrátou impéria ztratila i svou roli. Tento komentář, který v Británii i nadále rezonuje, by se snadno dal uplatnit i na Evropu. A stejně jako se Británii daří docela dobře i bez impéria, i Evropa se může zcela snadno obejít bez velkých myšlenek.