Vyberte si jazyk
Možná už máte tak trochu po krk řecké krize, což je ostatně i případ vlivných evropských politiků. Možná se domníváte, že řecké problémy jsou finančního rázu: nedostatek konkurenceschopnosti, obrovský dluh, deficit a kontraproduktivní veřejný sektor. Možná máte pravdu, ale je to jen špička ledovce.
Jádro problému tkví především v anarchii a ve špatně fungujícím soudnictví a dále v existenci klientelistického systému založeného na politické přízni, vzájemném prokazování si služeb, korupci a monstrózním byrokratickém aparátu, který slouží pouze svým vlastním zájmům, dusí podnikatelský duch a podrobuje řeckou společnost těžké zkoušce. Tato situace brzdí zlepšení ve finanční oblasti.
Od vypuknutí řecké krize je zřejmé, že řecká politická třída bude nadále bojovat za zachování tohoto klientelistického systému, jenž nahrává veřejnému sektoru, odborům, a zejména soukromému sektoru financovanému státem. Již 35 let (ne-li déle) platí v Řecku společenská smlouva založená na principu, že občan volí určitou stranu výměnou za zaměstnání ve státní správě (pro drobné rybky) nebo nepřiměřeně finančně výhodnou veřejnou zakázku (pro velké ryby).
Nepostihnutelní politici
V systému, který v Řecku vládne, nemusejí politici nikdy předkládat účty a soudy nemají žádnou moc. Řecká ústava (na níž se hanebně a lačně přiživují obě velké politické strany) výrazně omezuje možnost zahájit vůči politikům soudní řízení. Řecký politik není nikdy z ničeho obviněn, a to i v tak zvučných aférách, jako byla kauza Siemens nebo Vatopedi.
Theodoros Tsoukatos, který byl v devadesátých letech blízkým spolupracovníkem tehdejšího premiéra Kostase Similise, se v září roku 2010 před řeckým parlamentem přiznal, že v roce 1999 obdržel od německé firmy úplatek ve výši jednoho milionu marek, který poskytl své straně PASOK. Podle Tsoukatose dostávají úplatky od soukromých německých firem všechny velké řecké politické strany. Po tom, odkud se milion marek vzal, se nikdo nepídil a účetnictví strany nikdo neprověřoval. V Německu bylo v kauze Siemens stíháno několik politiků, nikoliv však v Řecku.
V roce 2008 vypukla aféra Vatopedi. Týkala se výměny státních pozemků vysoké hodnoty za klášterní pozemky nižší hodnoty. Dohoda přišla stát podle některých odhadů na 100 milionů eur. V roce 2010 řecký parlament rozhodl o stíhání pěti bývalých ministrů, ale spisy týkající se deliktu už byly od roku 2009 uloženy ad acta.
Tyto aféry jen potvrzují obecné přesvědčení o tom, že v Řecku panuje anarchie. I v běžných případech je třeba čekat pět let na první řízení, další tři roky na podání odvolání a ještě další tři na konečné vyjádření nejvyššího soudu. To není justice, ale její negace. Proto také Řecko nefunguje jako demokratický stát, ale jako nějaká balkánská banánová republika.
Reformy musejí požadovat sami Řekové
Po prvním záchranném plánu pro Řecko v roce 2010 jsem doufal, že program hospodářské adaptace a striktní kontroly, vypracovaný Evropskou komisí a našimi partnery z eurozóny, učiní klientelistickému systému a byrokratickému aparátu přítrž.
V tuto chvíli existují v Řecku tři různé strany. Předně jsou to politici a jejich spojenci v soukromém a veřejném sektoru, které by rozpad systému ohrozil, a kteří se proto stavějí k efektivnímu zavádění nezbytných strukturálních reforem odmítavě. Pak jsou tu lidé, kteří už mají současné situace dost a přejí si změny, kterým ale chybí politické zastoupení. A nakonec naši evropští partneři, kteří se doposud pro žádný z táborů nerozhodli, ale kteří právě proto podporují mocné.
Evropská komise právem zdůrazňuje, že zavedení reformního programu je úkolem řecké vlády. Otázkou je ale i to, kam až může Evropa v omezování národní suverenity zajít, což je z hlediska budování ekonomické vlády pro eurozónu otázka zásadní.
Teprve po dvou letech netečnosti začali nyní naši partneři naléhavě požadovat zavedení skutečných reforem a výrazné snížení státních výdajů. Mezitím ale přišlo 500 000 lidí (jen ze soukromého sektoru) o zaměstnání, zatímco veřejný sektor je pořád stejně obrovský a dělá stále stejné obstrukce. Této spravedlnosti se ale musíme domáhat my, Řekové.
