Vyberte si jazyk
Pro Itala nebylo dvakrát příjemné účastnit se společné tiskové konference Angely Merkelové a Nicolase Sarkozyho, která proběhla včera v Bruselu. Po celou dobu setkání německé kancléřky a francouzského prezidenta se zástupci mezinárodního tisku byl náš premiér Silvio Berlusconi, který, ať se to zahraničí líbí, či nelíbí, nás jako Italy reprezentuje, zesměšňován a napomínán za to, že nedostál svým závazkům přijmout na národní úrovni opatření na obranu proti dluhové krizi. Itálie, která byla mlčky zařazena na stejnou úroveň jako Řecko (Sarkozy jmenoval na zvláštním seznamu Irsko, Portugalsko a rovněž Španělsko), byla jako účastník diskuze přijata jen velice zdrženlivě (a jen z tohoto titulu s ní také kancléřka jednala).
Pokud bereme v úvahu, že diplomatický jazyk a umírněné chování bývají na zasedáních Evropské rady pravidlem, pak je snadné porozumět tomu, proč Francie a Německo, jejichž úloha je dozajista rozhodující v tom směru, aby euro neztratilo v tsunami pevnou půdu pod nohama, dokázaly popudit značnou část svých evropských partnerů.
Berlusconi narušuje záchranné operace
Poté, co jsme poukázali na Merkelové a Sarkozyho excesivní přístup, si ale nemůžeme nepoložit otázku, zda neměli pravdu, respektive do jaké míry ji měli? Berlusconiho vláda je skutečně v úpadku a nedodala Bruselu vládní nařízení o rozvoji, které už měla dávno vydat.
Silvio Berlusconi svou netečností ohrožuje celou záchrannou operaci, která bude ve středu zahájena. Varovná slova ohledně rozpočtových škrtů, která mu Rada vzkázala do Říma, až doposud k ničemu nevedla. Přitom mu je Sarkozy včera zopakoval: Ti, kdo nepřevezmou svůj díl zodpovědnosti, nemohou od záchranného fondu (EFSF) očekávat solidární pomoc.
Navzdory tomu, že je jejich hněv poněkud excesivní a pečlivě zinscenovaný, k němu mají Francie a Německo dobré důvody. Tvrdí se dokonce, že mnoho evropských partnerů jej s nimi, byť v tlumenější podobě, sdílí. A to je samozřejmě ta nejzávažnější skutečnost, které by měla italská vláda věnovat pokud možno pozornost, i kdyby opožděnou.
Konečné rozhodnutí, které se bude tentokrát týkat všech evropských zemí, má padnout 26. října. Akcelerace harmonogramu zřejmě vysvětluje i paradox nedělního setkání: Nikdy nepanoval tak velký optimismus na summitu, který měl přitom tak špatný průběh. Ne tak špatný, aby bitva za záchranu eura přerostla v bratrovražednou válku a zabránila tuto středu přijetí nezbytných dohod, nicméně dostatečně špatný na to, aby závažnost politické situace dostoupila vrcholu, a Merkelová se Sarkozym tak byli nuceni nalézt dohodu, záplatu na krizi, která je zachrání před ostudou.
Hlavně nepohřbít euro a Evropu
Protože právě německá kancléřka a francouzský prezident převzali iniciativu v tomto zběsilém maratónu naléhavých setkání a jednání. Právě oni proto musejí v nadcházející pětadvacáté hodině jednat s ohledem na společný politický zájem, kterým je zamezit neúspěchu, nepohřbít euro a Evropu a neproměnit v bumerang vůdčí zodpovědnost, kterou na sebe dvě evropské „lokomotivy“ chtěly vzít. Ne náhodou včera Angela Merkelová a Nicolas Sarkozy mezi dvěma útoky na Berlusconiho prohlásili, že jsou si takřka jisti tím, že dokážou dospět ke „společným, ambiciózním a trvalým“ dohodám, které představí na začátku listopadu na zasedání G20 v Cannes.
V obecném zájmu eurozóny se ostatně jeví jako prospěšné, že Merkelová se Sarkozym byli na domácí frontě v jedné i druhé zemi přitlačeni ke zdi a že na okraji propasti, nad kterou se Evropa často nakláněla, aby našla sílu se od ní vzdálit, byly jejich dny spočítány. Nyní je samozřejmě třeba prověřit účinnost strategie, kterou Berlín a Paříž zvolí, zejména co se týká posílení „palebné síly“ EFSF. Banky nepotěší, že navzdory rekapitalizaci budou jejich ztráty na řeckých dluhopisech víc než dvojnásobné. Zbývá odpovědět na otázku – a v tomto směru se zraky upírají k Itálii – zda tato opatření skutečně vyvolají důvěru nutnou k úspěchu.
Ať už to dopadne jakkoliv, je evidentní, že pokračující nedostatečná neakceschopnost vůči krizi, a to i ze strany Němců a Francouzů, znovu nastoluje otázku absence evropských lídrů schopných řídit a přesvědčovat. Středeční schůzka tudíž musí znamenat začátek cesty, a nikoliv její konec. Na zasedání G20 bude třeba schválit daň z finančních transakcí, jak ujistili jedním hlasem Merkelová a Sarkozy. Evropa začne pracovat na projektu nové společné vlády, což by mohlo nejpřesvědčenější Evropany naplnit radostí.
Ale pozor: Fiskální unie, o níž Mereklová uvažuje, je systém, který předem kontroluje finance každého členského státu eurozóny a pověřuje budoucí bruselský orgán udělováním automatických sankcí v případě i minimálního porušení společně stanovených pravidel. Měnit smlouvy nebude jednoduché, ale Itálie byla varována.
Polemika
Přestřelka mezi Sarkozym a Cameronem
Summit z 23. října byl rovněž příležitostí k tomu, aby na povrch vybublaly skryté napjaté vztahy mezi představiteli sedmadvacítky. The Guardian tak píše v titulku: „Sarkozy řekl Cameronovi: Co se eura týče, drž zobák“. Odkazuje tak na „ostrou výměnu názorů“ mezi francouzským prezidentem a britským premiérem během zasedání Evropské rady, kdy dal Sarkozy Cameronovi jasně na srozuměnou, jak „moc jej rozčilují neustálé kritiky a výtky ze strany britských ministrů“. „Promarnil jste dobrou příležitost držet zobák. Už nás otravuje, jak nás pořád kritizujete a říkáte nám, co máme dělat. Nenávidíte euro, a nyní chcete zasahovat do našich setkání.“
