Vyberte si jazyk
Na konci června se rumunský prezident Traian Basescu vydal do transylvánského města Tirgu Mures na strategickou návštěvu. Tento významný rumunský region, nacházející se v samém srdci Karpat, prošel v posledních 150 letech pohnutými dějinnými okamžiky. V roce 1867 byla Transylvánie v důsledku rakousko-uherského vyrovnání připojena k Maďarsku. V následujících letech vedla politika násilné maďarizace ke konfliktům s dalšími skupinami. Po roce 1918 získali nadvládu naopak Rumuni a násilí uplatňovali proti maďarské populaci. V roce 1990 po pádu Ceausescuova režimu se násilnosti v Tirgu Mures opakovaly. Mnozí Maďaři byli nuceni opustit město poté, co poklidné demonstrace za větší nezávislost jejich regionu ukončil střet s rumunskou komunitou, iniciovaný, jak se zde tvrdí, příslušníky komunistické bezpečnosti Securitate, kteří byli v té době ještě ve funkci.
I přesto žije v Tirgu Mures největší maďarská populace v Rumunsku (70 000 osob). A právě toto území nabité historií si vybral ke svému výstupu rumunský prezident, který u této příležitosti řekl příslušníkům maďarské minority: „Mám vás všechny rád. Vás všechny, kteří máte v kapse rumunské občanky a pasy,“ načež město označil za „typický příklad mírového soužití“.
Podle názoru místních rumunských politiků si místo a obsah svého projevu Basescu důmyslně spočítal. Prezident se podle nich už nyní snaží zajistit si, vzhledem k blížícím se zimním prezidentským volbám, podporu Demokratické unie Maďarů v Rumunsku. Navíc se začínají měnit mocenské vztahy v sousedním Maďarsku. Pravicová nacionalistická strana Fidesz pod vedením Viktora Orbána sílí a v příštích parlamentních volbách by měla zvítězit. Stejně tak se předpokládá, že svůj podíl na parlamentní moci v Budapešti získá i krajně pravicová strana Jobbik. Obě strany evokují ve svém programu ideu zapomenutého velkého Maďarska. Orbán také v Transylvánii zorganizoval volební kampaň. Právě tento vliv chce nyní Basescu odvrátit svým „vyznáním lásky“ rumunským Maďarům. „Lásky“ od hlavy státu se ovšem dostane pouze tomu, kdo odpřisáhne věrnost rumunskému státu.
Plíživá rumanizace
Maďarská menšina vzrostla z 1,4 na 1,6 milionů osob při celkových 22 milionech rumunských obyvatel. Přibližně polovina maďarského obyvatelstva obývajícího Transylvánii (zhruba 700 000 osob) náleží k menšině Szeklers. Právě ona dnes vytrvale volá po nezávislosti. Sfântu Gheorghe je rumunský název městečka s 62 000 obyvateli. Tři čtvrtiny tamní populace tvoří Maďaři. To, že hlavní třída, ulice „1. prosince 1918“, vděčí za své jméno rumunskému národnímu svátku, tedy dnu, kdy došlo k připojení Transylvánie k Rumunsku, považuje maďarská většina za neustálou provokaci. Podobně je mnohým Maďarům trnem v oku socha rumunského národního hrdiny Michala Chrabrého (Mihai Viteazul), dominující městu.
Starosta města Arpad Andras Antal, jehož jméno prozrazuje maďarský původ, nevidí v těchto emocích žádnou záhadu. Pro maďarskou většinu žijící v jeho městě je jednoduše neúnosné, aby například policie nebo strážnické sbory přijímaly do svých řad výhradně Rumuny, kteří neumějí ani slovo maďarsky. Před druhou světovou válkou bylo ještě zvykem, že obyvatelé Transylvánie ovládali tři jazyky: rumunštinu, němčinu a maďarštinu. Antal zdůrazňuje, že rozpad komunistických zemí, jako například Jugoslávie, nahnalo rumunským politikům strach. Příslušníci Szeklers nicméně věří v nezávislost po vzoru italského regionu Trentino – Alto Adige či španělského Katalánska. Maďaři z Rumunska vkládají velké naděje do Evropské unie. Čekalo je však zklamání, neboť Unie považuje problém jejich minority za vnitřní záležitost Rumunska.
Antal hovoří o „plíživé rumunizaci“. Rumuné se podle něj systematicky rozpínají, konkrétně chtějí zřídit nové kasárny, a to vše za účelem omezení maďarské menšiny. Ta se podle mladého starosty v poslední době zradikalizovala. Mezi politickými představiteli maďarské menšiny došlo ke generační výměně a mladí reprezentanti lidu už nemají strach prosazovat své radikální požadavky.
MAD'ARSKO-SLOVENSKO
Evropské ticho po pěšině
Evropská unie, stejně jako mnohokrát v minulosti, mlčí. Tím, že spor mezi svými dvěma členskými státy ignoruje, provádí pštrosí politiku. Její mluvčí zoufale prohlašuje, že žádné opatření na řešení tohoto konfliktu není na programu. Toť vše. Další otázka? A kdyby bruselský aparátčík nedržel jazyk za zuby, tak by možná dodal, že EU už má těchto hádek na severu Balkánu dost, a že hodně lidí už toho prokletého rozšíření, které přináší samé starosti, lituje. Na počátku minulého století musela ta šťastnější část Evropy řešit napětí v našem regionu se stejnou cynickou nonšalantností. Mocnosti se snažili vyřešit tyto choulostivé konflikty dost neohrabaným způsobem. A výsledek? Ten známe. Současná situace je jasná, ale jak se tedy lze dovolat evropských hodnot?
Je zajímavé, že smlouva z Nice otázku menšin opomíjí. Lisabonská smlouva jasně říká, že Evropská unie práva menšin respektuje. Ale ovšemže, tento dokument musí být nejprve přijat. Je nepochopitelné, že se EU dívá se založenýma rukama, jak se dva členské státy mezi sebou hádají. Zároveň však svou pomoc, která tlumí, pacifikuje a stabilizuje konflikty, ochotně nabízí mimo své hranice. Její chování je nezodpovědné a sebevražedné. Její nečinnost, která mnohé vybízí k tomu, aby se k ní obrátili zády, ji morálně oslabuje. Ale co je horší, tento druh konfliktů podkopává konstrukci Evropy, která se právě buduje. Gabor Stier, Magyar Nemzet, Budapešť
