Vyberte si jazyk
Politika končí vyčerpáním. Éra New Labour je hluboce vryta do vrásčitého vzezření. Jediné co z energie a nadšení, které vynesly před 13 lety stranu k moci, dnes zbylo, je mantra obviňující konzervatice Davida Camerona, že vše jen zhatí.
Do čtvrtečních parlamentních voleb už zbývá jen odevzdat hlasy. Dokud se nespočítají, tak se ministerský předseda může utěšovat nadějí, že se něco může zvrátit. Možná, že liberální demokraté Nicka Clegga opravdu prolomí britský politický duopol – či alespoň Camerona zbaví vládní většiny. Možná, opravdu jen možná, by se labouristé ve vládě mohli udržet v rámci koalice. Tři volební období, to je dlouhá doba pro jakoukoliv vládu, říkají ministři. Dlouhé setrvávání v úřadě politiky okrádá o výhodu v podobě pochyb. Důvěra veřejnosti slábne. Jakákoliv strana by měla problém vybojovat si čtvrté legislativní období. Na všem je něco pravdy. Na obranu premiéra je třeba uvést, že se jedná o politika, který dostává v době nových médií pořádně zabrat. Chybí mu šarm a bezprostřednost, kterou vyžaduje televize, internet, Twitter apd. Brown sice volal po debatě o podstatě. Podstata je dnes však neoddělitelně spjatá se stylem prezentace. Ministři by však neměli šálit sami sebe.
Zhaslá hvězda Gordona Browna
Blížící se odchod labouristů je ale o něčem víc než jen přirozeném střídání politických stráží. Únava a arogance jistě svou roli sehrály. Avšak tím, co odsoudilo Brownovu administrativu k neúspěchu, byla absence jasně vytyčené politické myšlenky. Na začátku kampaně proběhla interní debata mezi Brownovými kolegy o tom, jak se Cameronově volání po změně postavit. Proti sobě stáli ti, kteří chtěli vytvořit nový prospekt New Labour pro čtvrté volební období a těmi, kteří se hodlali zaměřit na nebezpečí vlády toryů. Nakonec získala navrch druhá skupina, neboť sázka na „riziko“ toryů zamotalo budoucnost labouristů.
Brownovo poselství bylo téměř zcela o Cameronově plánu osekat veřejné služby, aby uspokojil své ideologické choutky po štíhlé vládě. Toryové by pak zablokovali ekonomické oživení a rozbili sociální stát. Problém takového přístupu spočívá v tom, že vypovídá stejně o vládě jako o opozici. Přes všechny své pochybnosti o konzervativcích se voličům nedostalo důvěryhodné alternativy. Když Brown v roce 2007 dostal Tonyho Blaira z Downing Street, jeho spolupracovníci hodně mluvili o novém přístupu k vládnutí. Drama a velkolepost Blairovy éry měl nahradit klidný, kompetentní smysl. „Není Flash“, (Flash Gordon - americká komiksová postava z 30. let) prohlašovali premiérovi pomocníci, „jen Gordon“.
Cameronovo překvapivé vítězství
Jak se ukázalo, Brown neměl nic, co by se organizační ambici alespoň podobalo. Jako by vypuzení Blaira bylo samo o sobě dostatečně velkým cílem. Za snahou New Labour snoubit sociální cítění s kvalitou a ctižádostí se zatáhly rolety, ale nebylo čím je nahradit. Na určitou dobu strategické vakuum vyplnila globální finanční krize. Ne náhodou ve chvíli největšího ohrožení mezinárodního bankovního systému byl Brown nejvýkonnější. Avšak krize rovněž podpořila návrat oněch statických instinktů v podobě postoje, že vláda se o vše postará, které labouristé opustili v 80. a 90. letech.
Nic z toho ovšem neznamená, že Cameron si vybojoval přesvědčivé vítězství. I v případě, že se lídr toryů, podle vlastního očekávání, v pátek odpoledne stane premiérem, selhání jeho kampaně bylo téměř tak překvapivé, jako nárůst podpory Nicka Clegga – ačkoliv se jednalo o spojené nádoby. Pochyby o Cameronovy jsou kuriózním způsobem propojeny s pochybami o premiérovi. Jestliže Brown nebyl schopen ukázat smysl v úřadě, tak lídr toryů v opozici nezvládl vytvořit rámec přesvědčivé agendy.
Cameronova velká idea – velká společnost – se až příliš často podobá plášti hozenému přes trhlinu v jeho vlastní straně. Na jedné straně stojí ti, kteří touží po jistotách malého státu thatcherovských 80. let a na druhé, „One Nation Tories“, kteří stejně jako Cameron věří, že stát a společnost není totéž. Kolegové mi říkají, že nezáleží na tom, zda si lídr toryů zajistí své premiérování. Jakmile bude v úřadě, bude mít mandát a prostor, aby si vytvořil vlastní vládní agendu. Pokud nic jiného, tak nutnost začít dávat do pořádku veřejné finance poskytne dostatek vůdčí ambice. Já si tak jistý nejsem. Víkendový slib lídra konzervativců v podobě vytvoření vlády „tiché efektivity“ s sebou přinesl děsivé ozvěny tvrzení, které kdysi pronesl Brown. Stále ještě nevíme, zda má Cameron plán.
Demokracie
Příležitost změnit volební systém
„Tento deník už bojuje za volební reformu pět let a nyní má Velká Británie historickou příležitost změnit nespravedlivý a zdiskreditovaný volební systém. Neměla by ji promarnit.“ V předvečer parlamentních voleb si list The Independentopět bere slovo v diskuzi, která byla jádrem volební kampaně. „Reprezentace parlamentu by měla odrážet hladinu její podpory v zemi,“ vysvětluje deník. „Způsob jak přesvědčit voliče, že se jejich hlas opravdu počítá, spočívá v tom, uvést to ve skutečnost. Rovněž si myslíme, že by volební reforma otevřela cestu nové éře politiky, která by byla v řadě oblastí, od Evropy po hospodářství či širší ústavní reformu, sebevědomější a pokrokovější.“
Deník Independent otiskuje stejnou titulní stránku, kterou přinesla po volbách v roce 2005, na které poukázal na stávající rozdíl mezi hlasy odevzdanými jednotlivým stranám a počty křesel, které ve Westminsteru získaly. Deník se hlásí k postoji liberálně-demokratické strany Nicka Clegga nejen k volební reformě, ale rovněž i k „občanským svobodám, seriózní hospodářské politice a mezinárodní spolupráci v globálních otázkách“ a vyzývá „pokrokové voliče, aby podpořili liberální demokraty všude tam, kde má tato strana šanci zvítězit.“
