Vyberte si jazyk
Náhlá změna v rozhodnutí Baracka Obamy vojensky zaútočit na syrský režim Bašára Asada svědčí o tom, že USA váhají, zda se mají ve Středomoří trvale angažovat. Americký Kongres sice může dát operaci zelenou, ale nesouhlas britského parlamentu poslal Spojené státy do izolace. Kromě Británie se totiž stáhly i Německo, Itálie a Polsko, které tak na evropské šachovnici zanechaly osamocenou Francii.
To, že dnes nikdo nechce zemřít pro Sýrii, je také důsledkem změny statusu celého Středomoří. Region, který býval po staletí kulturním, obchodním a politickým epicentrem světa, je dnes roztříštěný a bez jednotné budoucnosti, na pozadí „globalizace“, která diktuje nový chod světa. Světové dynamice dnes udává tempo jiné moře – čínské.
Ztrátu vlivu dokládají mnohé příklady. Předně vývoj „arabského jara“, které vyvolalo tolik nadějí. Vojenský převrat v Egyptě, podporovaný většinou veřenosti, svrhl prezidenta z řad Muslimského bratrstva, který se snažil shromáždit veškerou moc ku prospěchu své strany. Na pozadí hluboké hospodářské krize ale zůstává budoucnost země víc než nejistá. Občanská válka v Sýrii se mění v tragédii a ohrožuje celý region včetně křehkého sousedního Libanonu. Možnost, že by se podařilo vyřešit izraelsko-palestinský konflikt, je stále spíše přáním než skutečností. Politická situace v Maghrebu zůstává ke škodě hospodářského rozvoje beze změny. Dokonce i v Turecku, o němž se ještě donedávna hovořilo jako o příkladu stabilní země, se odehrávají mnohdy násilné demonstrace.
Situace je složitá i na severu. Středomořské Evropě, která doufala, že jí Evropská unie pomůže k rozvoji, určuje osud trojka mezinárodních věřitelů, jejíž recepty nepřekypují subtilními úvahami o dynamickém rozvoji středomořského regionu.
Americké vakuum
Je pravda, že z pohledu nové otevřené geografie, tak jak ji načrtla globalizace, se Středomoří jeví jako uzavřená oblast se třemi strategickými průlivy: Gibraltarským na západě, Suezským průplavem coby dopravní tepnou tankerů na jihovýchodě a Dardanelskou úžinou na severovýchodě. Dříve byla tato uzavřenost, usnadňující kontrolu námořní dopravy, strategicky velmi výhodná. Dnes už to neplatí. Středomořský prostor, který se ocitl mimo hlavní těžiště světa, je navíc velmi nesourodý. Populace 22 přímořských států zahrnuje 475 milionů lidí různých kultur a náboženství: křesťany, muslimy, židy, Evropany, Turky, Araby, Berbery, Izraelce.
Jednotu v severní části oblasti zajišťuje vojensky Severoatlantická aliance v čele s USA, jejíž 6. flotila zde hraje z hlediska bezpečnosti zásadní úlohu. Jak dlouho ještě? Washington neskrývá chuť se svých závazků zbavit, což by ztrátu vlivu tohoto regionu ještě uspíšilo.
Vakuum po Američanech Evropa stále nedokáže zaplnit. Po rozpadu Sovětského svazu sehrála EU zásadní roli, když podpořila státy východní Evropy, jih ale zanedbala. Slabý evropský leadership po sobě zanechal roztříštěný regionální prostor, v němž jednotlivé státy bojují o vliv: Saúdská Arábie, Írán, Turecko (člen NATO usilující o vstup do EU), Egypt na Blízkém východě, kde má Izrael nezávislé postavení. V oblasti Maghrebu hatí rivalita mezi Marokem a Alžírskem veškerou regionální spolupráci.
Evropa se nicméně pustila do některých iniciativ, z nichž nejambicióznější je Unie pro Středomoří sdružující 43 členů (současnou evropskou osmadvacítku a dále Albánii, Alžírsko, Bosnu a Hercegovinu, Egypt, Izrael, Jordánsko, Libanon, Mauritánii, Monako, Černou Horu, Maroko, Palestinskou samosprávu, Sýrii, Tunisko a Turecko)! Vzhledem ke své velikosti a způsobu vedení není tato unie příliš operativní. Zájmy jejích členů se liší. Středomoří rozděluje jak schengenský prostor, tak zemědělský protekcionismus.
Energetická unie
Znamená to, že středomořská oblast nemá naději stát se znovu hospodářskou mocností? Výhledově určitě ne, ale v dlouhodobém horizontu vše nasvědčuje tomu, že ano. Stimuly, které vedly ke zrození „arabského jara“, se totiž podobně jako ty, které ve své době přiměly evropské středomořské státy ke vstupu do EU, nemění: lepší životní úroveň v bezpečnějším a demokratičtějším prostoru. Vzhledem k tomu, že geostrategické zájmy nejsou tak výrazné jako před dvaceti lety, má Středomoří šanci stát se v budoucnu opět důležitým hospodářským epicentrem.
První etapou by mohla být energetická unie zajišťující Unii pro Středomoří energetickou nezávislost na základě partnerství mezi státy-producenty (pohonných hmot, ale i obnovitelné energie) a státy-konzumenty. Díky tomu by Evropa omezila svou závislost na Rusku. EU je jediná, kdo může takovou spolupráci zorganizovat. Kooperační rámec už existuje, jen je třeba ho prohloubit. Vedle přírodních zdrojů je tu důležitý zemědělský potenciál a průmysl cestovního ruchu, který lze rozvíjet trvale udržitelnou formou.
Není v povaze Evropy prosazovat „tvrdou sílu“, má ale prostředky k tomu, aby postupovala mírovou cestou a uplatňovala „měkkou sílu“ určenou k postupnému rozvíjení spolupráce na regionální úrovni skrze stávající bilaterální a multilaterální smlouvy. K tomu ale musí sama dosáhnout jednoty, která jí dnes chybí kvůli pochybnostem vyvolaným dluhovou krizí.
Takový projekt se ale v současném kontextu jeví jako utopie: hrozí totiž, že boj mezi regionálními mocnostmi (Saúdskou Arábií, Tureckem, Íránem a jejich spojenci) jižní pobřeží Středozemního moře trvale destabilizuje. Jeho krvavým divadlem je dnes Sýrie.
