Vyberte si jazyk
Papež Pius II., který byl v patnáctém století skutečnými iniciátorem moderního diskurzu o „Evropě,“ napsal slavný dopis sultánu Mohammedovi II., dobyvateli Konstantinopole, ve kterém oslavoval rozličné silné stránky starého kontinentu: „Španělsko tak pevné, Francie tak bojovná, Německo tak lidnaté, Británie tak silná, Polsko tak smělé, Uhry tak činné a Itálie tak bohatá, oduševnělá a v umění válečném zkušená.“
Stejně jako tomu bylo tehdy, ani dnes si Evropu nemůžeme představit bez jejích národů. Dívat se na ni pouze jako na Evropsku unii a bruselské instituce by bylo jako snažit se popsat krásný starý dům pomocí návodu na použití jeho instalačního, elektrického a vytápěcího systému. Evropa je samozřejmě mnohem víc, než součtem národních států – bez nich by však nebyla ničím.
Podívejme se blíže na papežův vlastní národ, Itálii, která 17. března oslaví 150. výročí svého sjednocení v moderní národní stát: Italské království bylo vyhlášeno roku 1861 právě v tento den. Itálie je praevropskou zemí. Nikde jinde neleží vrstvy evropské historie tak blízko u sebe. Jen v Římě můžete jít na oběd poblíž místa, kde byl zavražděn Julius Caesar a potom se stavit v bazilice svatého Petra, ze které zaznívá 2000 let stará zvěst křesťanské obci i zbytku světa. Většina z toho, co tvořilo tradiční a raně moderní evropskou identitu – zvláště dědictví starého Řecka a křesťanství – k nám přišlo přes starý Řím. Evropa: od Julia Caesara k Silviu Berlusconimu.
Dnešní Itálie nám o aktuální Evropě prozrazuje osm důležitých věcí:
1. Ani Itálie ani Evropa neví, jaký příběh by vlastně chtěly vyprávět. Oslavy 150. výročí „italské jednoty“, kterých jsem se nedávno na italském velvyslanectví v Londýně účastnil, byly věnovány dvěma spolu úzce souvisejícím tématům: ženám a lásce. Byl to rozkošný večer: Greta Scacchi přečetla několik vzletných veršů z Danteho Božské komedie (Amor, ch'a nullo amato amar perdona) a tenor pěl neapolské milostné písně, až se zdálo, že dostane srdeční záchvat. Pro moderní evropskou zemi poněkud zvláštní způsob, jak se svým přátelům předvést. Evropská Unie se však nevzmůže ani na zpěv.
2. Místo příběhu nám Evropa představuje životní styl. Itálie je tohoto životního stylu nejvzácnějším příkladem – jídlo, víno, móda, slunce, „společenská“ pracovní doba a dlouhé prázniny, bella figura, dolce vita a tak dále. Problém je, že podobný životní styl si může dopřát stále menší počet Italů a Evropanů. Je neudržitelný bez radikální hospodářské a sociální reformy, ani bez úspěšné liberální integrace mužů a žen přistěhovaleckého původu, z nichž mnozí jsou muslimové (Pius II. se musí obracet v hrobě).
3. Většina Evropanů a mnozí z těch, kteří žijí mimo Evropu, pravděpodobně ví více o Berlusconim, než o kterémkoli jiném evropském politickém lídrovi. Je tím nejbližším, co máme k panevropské osobnosti. Bohužel věci, které o něm víme, jsou většinou poněkud nepříjemné a oplzlé – abychom nepoužili silnějších výrazů. Místo opravdového dramatu evropské politiky, která by tvořila část dobře fungující evropské politické sféry, tak máme jen tuto lacinou operetu.
4. Berlusconismus není fašismus, ale k ideálnímu typu fungující sociální a liberální demokracie má daleko. V tomto smyslu není Itálie samozřejmě osamocená. Maďarsko Viktora Orbána – abychom si vzali jiný příklad ze zemí, které Pius II. ve svém dopisu jmenoval – už ji skoro dostihuje. Kdybychom sjednotili ty nejhorší vlastnosti sedmadvaceti členských států Unie v jednu imaginární zemi, jednalo by se o pěkně zvrhlé místo.
5. Doba, během které se evropské země musí chovat obzvláště liberálně, demokraticky a způsobně, je rok nebo dva před tím, než vstoupí do Evropské unie. Jakmile se stanou členy, i nějaká ta mrtvola (to myslím zcela metaforicky) se už skryje. Pokud by se dnešní Berlusconiho Itálie znovu ucházela o členství, nemusela by se do Unie vůbec dostat.
6. Nikdy bychom neměli zaměňovat současnou vládu země za zemi, které údajně vládne. Všechny evropské země zahrnují rozličné elementy a Itálie je různorodější, než mnohé jiné. Existují rozsáhlé oblasti národního života – včetně těch, které řídí Belrusconiho stoupenci – které jsou moderní, efektivní, civilizované a hodné obdivu. Ta samá země, ze které k nám přišel císař Silvio, nám dala též zdaleka nejdůvěryhodnějšího kandidáta na post guvernéra Evropské centrální banky. Myslím tím samozřejmě současného guvernéra Italské banky Maria Draghiho.
7. Nesmíme si plést historické národy se stabilními a sjednocenými národními státy. Ve své knize The Pursuit of Italy (Snaha o Itálii), která vyšla k tomuto výročí, historik David Gilmour tvrdí, že Itálie se za posledních 150 let efektivnějším a sjednocenějším národním státem nestala. Přípomíná, že podle stoupenců Ligy severu Umberta Bossiho, „Garibaldi nesjednotil Itálii, ale naopak rozdělil Afriku“. Pokud nynější politické oslabení Berlusconiho znamená posílení Bossiho strany, pro sjednocenější Itálii to nic dobrého nevěští. A to má širší Evropskou perspektivu. Národy si mohou dovolit vnitřně se drobit jedině díky rámci Evropské unie. Jen se podívejme na Belgii: vládu nemá již 270 dní.
8. A když už je řeč o Africe: doufali bychom, že Itálie, jedna z hlavních velmocí Středozemního moře, bude spolu s Francií a Španělskem mezi prvními, kdo se pokusí o silnou a nápaditou odpověď na arabské revoluce. Místo toho vidíme: záběry Berlusconiho objímajícího plukovníka Kaddáfího, italský státní energetický podnik ENI nadále odkupuje od libyjského diktátora naftu a zemní plyn a konečně paniku, jež způsobilo vylodění tuniských uprchlíků na italském ostrově Lampeduza. Itálie zde představuje znovu jen extrémnější formu celoevropského zmatku. Ten si však již nemůžeme dovolit.
Tak všechno nejlepší k 150. narozeninám, (ne)sjednocená Itálie. Máme tě rádi. Cítíme s tebou, zejména s ohledem na tvoji současnou vládu. A potřebujeme, aby ses rychle znovu vrátila na přední místo našeho velkého, starobylého i moderního projektu zvaného Evropa. Byl to, konečně, tvůj vlastní vynález.
