Německá kancléřka Merkelová při proslovu v německém Bundestagu, Berlín, 2. prosince 2011.

Udělejme, co dáma říká

Německá disciplinovanost je jedinou životaschopnou alternativou k čínskému modelu, tvrdí Barbara Spinelli, i když se to těm, kdo Německo obviňují z rigidního postoje a touze po moci, nelíbí. Proto by Evropa udělal lépe, kdyby s Berlínem spolupracovala.

Zveřejněno dne 2 prosince 2011 v 14:25
Německá kancléřka Merkelová při proslovu v německém Bundestagu, Berlín, 2. prosince 2011.

Spolu se stupňujícími se útoky na eurozónuobviňuje sociolog Ulrich Beck Německo z těžkého hříchu: euronacionalismu. K demokratickým pravidlům netečná a často arogantní Angela Merkelová tak ztělesňuje „evropskou verzi nacionalismu německé marky“ tím, že německou kulturu stability povyšuje mezi evropská dogmata. Jestliže evropští technokraté nahradili politiky, pak za to nese odpovědnost německá kancléřka.

Veto proti referendu o úsporných opatřeních, které nejprve oznámil a posléze odvolal řecký premiér Jorgos Papandreu, poukazuje na trhlinu, která vznikla mezi Evropou a demokracií. Mnohé ukazatele dávají Beckovi za pravdu. Navzdory námitkám, které vyvstávají v Merkelové vlastní straně, počítaje v to i výbor pěti moudrých (tzv. Sachverständigenrat) pověřený asistovat německým vládám při rozhodování v hospodářských otázkách, kancléřka nadále zatvrzele odmítá návrhy na aktivnější pomoc Evropské centrální banky zemím ve finančních nesnázích.

Německo se přitom nechovalo vždycky tak zdrženlivě, alespoň teoreticky ne. Názor, že euro je v kontextu chybějící evropské politické unie riskantním dobrodružstvím, se na půdě německé centrální banky a ústavního soudu objevil už mnohokrát. A nyní, kdy tu existuje naléhavá potřeba vydat se kupředu, Berlín couvá, jako by měl strach. Pustit se do nových politických dobrodružství je ve chvíli, kdy vystrašený lid hledá klid v postojích s protiúzkostnými účinky, jaké nabízejí různé ortodoxie a regionalismy, vždycky riskantní. Proto je lepší se před světem uzavřít a neúnavně trvat na odmítavém postoji.

Neschopnost vyjádřit vůli

Něco z toho, co kritizuje Beck, odmítá i evropská levice (která chválí jeho nadnárodní Evropu občanů). Mnoho kritiků německého neonacionalismu s ním nicméně nesouhlasí. Tito kritici neschvalovali řecké referendum proto, že bylo příliš demokratické, ale proto, že se v něm měli občané vyjádřit pouze k rozpočtovým škrtům, čímž hrozilo, že budou manipulováni namísto toho, aby se jim dostalo vysvětlení. Pokud bychom dnes Řekům položili skutečně zásadní otázku („Chcete zůstat v eurozóně?“), není tak docela jisté, že by odpověděli negativně.

Newsletter v češtině

Často se zapomíná na to, že německá kultura stability není žádná obluda. Právě tato kultura založená na silném postavení odborů, na koherentních opatřeních namířených proti delokalizaci a na politice vyšších příjmů Německu umožnila, aby se prosadilo jako jediná rozumná alternativa k čínskému a americkému modelu. Berlín dokonce moudře jednal i v demografických otázkách: Německo se vzdalo principu práva krve, které cizincům narozeným na jeho území bránilo stát se německými občany, už v roce 2000.

Nejserióznější kritici německého chování – kteří tohle všechno dobře vědí – doufají ve zvratnost všech těchto regresí. Katastrofální zdlouhavost, s jakou německá kancléřka reagovala na řecký případ (ztracený rok a půl!) a která je příčinou současného marasmu, nicméně ukazuje, že příčiny německého bolu netkví v imperiální vůli, ale v neschopnosti vůli vyjádřit. Berlín nenechal v poslední minutě Atény na holičkách. Proto také nelze zcela vyloučit, že na summitu vrcholných představitelů evropských států a vlád, který se bude konat ve dnech 8.-9. prosince, nedojde ke zvratu, byť skromnému. Německá vláda bude nadále odmítat společnou správu dluhu, a tedy i „eurobondy“, leda by došlo ke zhoršení krize. A leda by se Evropská centrální banka stala věřitelem poslední instance. Přesto jsme ale nedávno pocítili první příznaky změny: 23. listopad, kdy se v ohrožení ocitly samy německé dluhopisy, byl pro Berlín nepříjemným budíčkem. Pád eura by těžce dolehl i na Německo, které využilo v porovnání s markou slabší měnu k mohutnému rozvoji svého vývozu.

Důvěra politicky sjednocené Evropy

Uvědomění si těchto věcí může vést k různým postojům více či méně stabilním či naopak nebezpečným. Pokud dnes chceme relativně silný evropský stabilizační fond (EFSF), je nutné Německu zaručit, že tento fond nepovede k laxismu, ale bude sloužit ke kontrole fiskální a hospodářské politiky členských států, které se budou muset v této oblasti vzdát suverenity. Tyto záruky pak musejí být závazné i pro Berlín.

To, zda má mít Evropská centrální banka možnost jednat jako věřitel poslední instance, je složitější otázka. Zdrženlivě se k ní nestaví pouze Berlín, ale i evropské měnové úřady. ECB, jak lze zaslechnout ve Frankfurtu, je věřitelem poslední instance vůči bankám, nikoliv státům. Nejistota ohledně toho, jak dlouho bude banka nakupovat státní dluhopisy na sekundárních trzích, jí neposkytuje příliš důvěryhodnou image, které se naopak těší americká centrální banka (Fed).

Toto Německo, které vede Evropu, se dnes ocitlo na křižovatce. Má na výběr mezi tím, zda Evropskou unii budovat, či bořit. Snem o malé skupince ukázněných zemí eventuálně vyzbrojených eurobondy, o idylickém ostrůvku několika málo šťastných, ji boří víc než kdy dřív. Toto řešení by bylo vůbec to nejkatastrofálnější, protože by zaselo chaos v zemích, které euro používají, ale nejsou členy elitního kroužku.

Na příštím summitu možná lépe porozumíme, kterou cestou se chce Berlín vydat, zda směrem k rozdělené Evropě, či federálnější smlouvě. To, co někdejší kancléř Helmut Schmidt nazval v roce 1996 „hypochondrickým strachem Německa z novot“ – k němuž se připojují evropské obavy z Německa – zůstává nadále jádrem problému. Mezi všemi těmito obavami kraluje riziko morálního hazardu, které hrozí ve chvíli, kdy se hýřilové začnou cítit “kryti” a ubezpečeni a zapomenou na obezřetnost a disciplínu. Je na evropských institucích – a na všech státech – aby ukázaly, že toto riziko lze snížit, pokud se v sousedství kultury stability může zrodit vzájemná trvalá důvěra. Důvěra, kterou může zajistit pouze politicky sjednocená Evropa.

Pohled z Německa

Dvojí mluva

Po vzoru týdeníku Spiegel se německý tisk pokouší představit si budoucnost po euru. Ten tento týden na obálce přinesl obrázek rozpadající se eurové mince s titulkem „A nyní?“. Otázka je zcela na místě. Pod tlakem trhů a v situaci, kdy Německo krizi zcela nezvládlo, a také při existujících alternativách – eurobondech a Centrální evropské bance (CEB) jako věřiteli poslední záchrany – se nutnost vzdát se nedotknutelného německého principu, tedy politiky stability, jediným možným závěrem.

O tomto principu Angela Merkelová znovu mluvila během své poslední řeči k německému parlamentu 2. prosince. Den poté, co francouzský prezident Nicolas Sarkozyve svém proslovu oznámil, že bude usilovat o „znovuzaložení“ EU, kancléřka poslancům řekla, že krizi se nepodaří vyřešit přes noc, ale potrvá roky. Merkelová, která se i nadále staví proti myšlence eurobondů a proti dominantní roli CEB, poslance ujistila, že „o Unii stability nejen mluvíme, též ji vytváříme“.Deník Spiegel Online tuto strategii považuje za „riskantní hru na okraji propasti“. V pondělí 5. prosince se Merkelová a Sarkozy mají znovu sejít, aby projednali návrhy na řešení krize, které společně přednesou Evropské radě během zasedání 8. a 9. prosince.

Tags

Are you a news organisation, a business, an association or a foundation? Check out our bespoke editorial and translation services.

Podpořte nezávislou evropskou žurnalistiku.

Evropská demokracie potřebuje nezávislá média. Voxeurop potřebuje vás. Přidejte se k naší komunitě!

Na stejné téma