Vyberte si jazyk
Evropští lídři zahájili diskuzi o německém návrhu „smluv o konkurenceschopnosti a růstu“. Dal by se jednoduše shrnout takto: pokusme se neochotné národní vlády uplatit, aby svolily ke změnám v domácí hospodářské politice. Takový plán by se však mohl EU vymstít – a navíc existuje i lepší cesta.
Evropská komise navrhuje, abychom místo marného přesvědčování vlád - a také dříve, než se země octne v situaci, kdy potřebuje pomoc MMF - podporovali její reformy přímo, prostřednictvím dočasných a podmíněných finančních transferů. Dotyčná vláda a EU by se spolu domluvily na programu změn a země by získávala dotace v závislosti na jejich zavádění.
Tento přístup má svá opodstatnění. I reformy, které jsou pro společnost jako celek nejpřínosnější, mají své odpůrce, protože podrývají to, čemu ekonomové říkají „renta“.
Boj proti změnám
Aktéři, kteří mají z takové renty prospěch – například proto, že trh, na kterém své výrobky prodávají, je uzavřen - mají dost dobrých důvodů se změnám bránit. Těch, kterým by reforma pomohla, je sice více, ale jsou méně organizovaní, a proto za změny tolik nebojují. Ve snaze přemoci tento odpor může být dobrou strategií renty jednoduše vykoupit. Problém je, že země, které potřebují reformy, většinou zároveň trpí nedostatkem veřejných prostředků. Z toho pramení [německá] myšlenka využít peníze jiných zemí EU.
Z pohledu těchto států může být skutečně lepší zaplatit něco málo dnes, než o mnoho více později. Nedostatek reforem brzdí růst a konkurenceschopnost a je pravděpodobné, že vytvoří vážné finanční problémy. Jsou tu však i opačné argumenty. Vykupování rent může být velice nákladné a politické aspekty této strategie jsou velmi nepříjemné. Vyjednávat o domácí politice s mezinárodními organizacemi je ponižující zkušeností, do které se žádná vláda sama nepohrne, aniž by ji k tomu nejdříve donutily finanční trhy. Odpůrci reformy by ji totiž okamžitě označili za pouhou služku Bruselu.
Existuje ale lepší způsob. Místo toho, abychom vládám říkali, co mají dělat, by se EU měla rozhodnout, co sama dělat chce a v případě potřeby za to prostě zaplatit, pokud to bude nutné i novými příspěvky členských zemí. Měla by však zároveň jasně říct, že na některé účely peníze utrácet nemůže, pokud bude její snaha kvůli politice národních vlád neúčinná. Výdaje určené na konkrétní cíle v té či oné zemi by proto měly být podmíněny tím, že národní politiky nebudou dosažení tohoto cíle brzdit.
Jasně definovat cíle a kontrolovat jejich plnění
Ukažme si to na příkladu. Řekněme, že EU chce podpořit zaměstnanost starších pracovníků. Mohla by proto zavést granty pro národní pracovní úřady, které by jim umožňovaly nabízet nezaměstnaným starším padesáti let specializovaná školení a stáže. Bylo by však absurdní takové programy dotovat, pokud jim národní legislativa zároveň hází klacky pod nohy, například formou provizí pro předčasný odchod do důchodu či příliš štědrých invalidních důchodů. Stejný přístup by bylo možné zaujmout k dalším programům Unie, například v otázce podpory pracovní mobility.
Toto řešení se od návrhu smluv o konkurenceschopnosti liší ve třech směrech. Zaprvé, EU by vládám neříkala, co je pro ně nejlepší. Formulovala by si své vlastní cíle a usilovala o ně. Zadruhé, plán by nebyl určen pouze konkrétním zemím. Byl by samozřejmě na některé z nich zaměřen – v tom smyslu, že program boje s dlouhodobou nezaměstnaností by se nutně soustřeďoval na země, kde je tato nezaměstnanost vysoká. Zatřetí, přiložené podmínky by nebyly nekonečně dlouhým seznamem požadavků, ale zaměřovaly by se na důležité překážky, které leží v cestě za specifickým cílem Unie. Takový přístup by byl schopen své cíle jasně definovat a jejich plnění by se dalo objektivně zhodnotit. Byl by také politicky lépe stravitelný, než povýšeně se tvářící smlouvy.
