Vyberte si jazyk
Letos v létě, zatímco se odehrává nepochybně poslední kolo krize eura, dostal německý politický svět chuť řečnit o budoucnosti Evropy. Sociální demokraté a [opoziční] Zelení volají po zespolečnění evropského dluhu a vytvoření bankovní a fiskální unie. Zkrátka by chtěli Bruselu postoupit státní suverenitu nad rozpočtem. Angela Merkelová v čele CDU by podle svých vlastních slov chtěla z Evropy vytvořit politickou unii – ať už to bude konkrétně znamenat cokoliv. A jelikož by to závažným způsobem porušilo ústavu, volá též po referendu, pokud možno rychlém.
Jsme v pokušení říci, aby zpomalila. Je pravda, že Evropská unie je špatně připravená na pohromy globalizovaného světa. Velká finanční krize prověřila její celkovou politickou strukturu, která se ukázala jako nestabilní. Ale ještě než se unáhlíme a obětujeme srdce národní suverenity, bylo by dobré si položit otázku, zda vůbec existuje oltář, na který by se dalo něco obětovat.
#### Pozor na iluze zázračného řešení
Za německými hranicemi bychom nenalezli žádný evropský stát či národ, jehož většina by byla ochotna se vzdát národní suverenity a učinit krok k evropskému federálnímu státu. Ostatně není vůbec jisté, že by na postoupení své suverenity nakonec přistoupili sami Němci.
Tato krize evropské národy nijak nesblížila, pouze je učinila skeptičtějšími k evropskému projektu.
Návrh evropské ústavy, který se národní suverenity téměř nedotýkal, před sedmi lety žalostně ztroskotal na několika referendech [ve Francii a v Nizozemí]. Dohoda, která by z evropských národů udělala federální státy, by byla odsouzena k přinejmenším stejnému osudu.
Touha nemůže maskovat realitu. I kdyby se nám podařilo přesvědčit několik národů, aby svěřily klíčové prvky své suverenity evropskému centrálnímu orgánu, nová Evropa by byla menší, mnohem menší než Evropa současná. Některé státy by následovaly Velkou Británii a společnou loď opustily. Měli bychom tedy malé jádro Evropy, možná ne dost velké na to, aby mělo ve světě politickou váhu.
Je pochopitelné, že touha po radikální reformě Evropy získává prostor právě v Německu. Ale tato touha není rozumná. Je tomu tak proto, že současná krize je rozsáhlejší a hlubší než krize předchozí a že je třeba si dávat pozor na iluze zázračného řešení.
Nejprve musí odeznít panika
Zespolečnění dluhu může trhy určitě uklidnit krátkodobě, ale z dlouhodobého hlediska EU stabilizovat nebude. Turbulence jednotné měny nejsou příčinou, nýbrž důsledkem skutečného problému Evropské unie: nedůvěřujeme jí. Unii se totiž nedaří přesvědčit svět ani vlastní občany, že dokáže být silnou a spolehlivou silou. Je v ní totiž plno zmatků. Nejen v hospodářských a finančních otázkách, ale také v oblasti zahraniční a bezpečnostní politiky. Evropa ještě nepřesvědčila zbytek světa, že skutečně a nezvratně vyrostla.
Uspěchaná reforma by byla neuspokojivá. Pouze by prohloubila nedůvěru, kterou Evropa vyvolává, tím spíš, že tuto reformu iniciuje Německo. Debatu je tedy třeba zpomalit: členské státy – na prvním místě ty, které nejsou reformě příliš nakloněny – musejí začít tím, že představí svou vizi budoucnosti Evropy a toho, jaké pravomoci by podle nich měla mít. Odpověď na tuto ústřední otázku – o identitě Evropy – nesmí vzejít z krizové paniky.
Abychom pomohli Evropě, je třeba přestat fantazírovat a představovat si velkolepá řešení. Krizi a otázku evropské identity je třeba vyřešit postupně. Nejprve se musí vyřešit krizi eura, v případě potřeby vyloučením Řecka a masivní intervencí Evropské centrální banky. Státy a lid budou mít dostatečný klid na dohodu ohledně cíle Evropy teprve tehdy, až odezní panika.
