Vyberte si jazyk
Architektonický projekt Harpa známého dánského umělce Olafura Eliassona, který je momentálně ve výstavbě, není možné přehlédnout v zástavbě nízkých budov islandského hlavního města. Impozantní stavba s výhledem na moře, vybudovaná z černého betonu a skla nasázeného v různých geometrických tvarech, připomíná zářivý včelí úl. Po dokončení bude sloužit jako sídlo Islandské opery, Islandského symfonického orchestru a jako hlavní kongresové centrum země. Navzdory dřívějším obavám, že bude muset dojít k pozastavení prací, 4. května proběhne její oficiální inaugurace. Když v říjnu 2008 došlo k bankrotu islandských bank, skupina Portus, soukromý investor projektu s očekávaným rozpočtem 12 milionů islandských korun (přibližně 1,8 miliard českých korun), byla nucena obrátit se na radnici Reykjavíku se žádostí o pomoc, aby se ve výstavbě mohlo vůbec pokračovat. Radní islandského hlavního města naštěstí neváhali, a tak nový architektonický skvost nakonec přece jen uzří světlo světa. Kam se však najednou poděla islandská krize?
Island, který se ještě stále úplně nevzpamatoval z hrozby státního bankrotu, zatím nepřijal radikální úsporná opatření. Navzdory současným snahám evropského kontinentu se severský ostrov rozhodl k rozpočtovým škrtům přistupovat mnohem pozvolněji. Projekty jako Harpa budou tedy nadále pokračovat. Úspory se nakonec dotknou asi deseti procent islandského HDP v průběhu nadcházejících třech let. Zdaleka nejsou tak drastické jako v Irsku, ke kterému bývá Island tolikrát přirovnáván a který byl také postižen finanční krizí. Irsko počítá se snížením svého deficitu z dnešních 32 % na 9 %, a to již během roku 2011. Reykjavík naopak hlásí, že Island opět zažívá hospodářský růst, který by měl letos dosáhnout 3 % a že ke snížení zadluženosti dojde i bez většího úsilí.
Stal se zázrak?
Jak se tak malé ekonomice s 320 tisíci obyvateli podařilo vyváznout z toho nejhoršího hned za dva roky? Ekonomové nabízejí tři možná vysvětlení:
Oslabení měnového kursu. Na konci roku 2008 devalvovala islandská koruna o celých 40 %, což napomohlo vývozu hliníku a ryb.
Newsletter v češtiněPrincip „too big to save“ (příliš velký na to, aby mohl být zachráněn). Jde o přesný opak scénáře ze Spojených států a většiny evropských zemí, kde se naopak uplatňovalo pravidlo „too big to fail“ (příliš velký na to, aby mohl padnout), podle kterého se zachraňovaly nejdůležitější bankovní instituce proto, aby nedošlo dominovému efektu a pádu menších bank. Na Islandu byla aktiva třech velkých bank příliš velká (v roce 2007 dokonce desetinásobek HDP), aby je bylo možné všechny zachránit. Stát se proto uspokojil s vykoupením „interních aktiv“, tzn. půjček od islandských jednotlivců a společností. Akcionáři se museli smířit se ztrátami zahraničních aktiv, která představovala největší část balíku.
Relativně mírná úsporná opatření přijata ve spolupráci se sociálními partnery. V roce 2009 byl podepsán pakt „sociální stability“, který má za cíl zamezit finančním škrtům v sociální sféře.
Ekonomika roste, občané strádají
Otevřená islandská ekonomika díky vývozu opětovně roste, zadlužené domácnosti však zdaleka nemají to nejhorší za sebou. Stagnující spotřeba se pohybuje 20 % pod dřívějšími hodnotami. Nezaměstnanost dnes představuje 7 % poté, co se v předchozím období vyšplhala na 9,7 %. V každém případě je to méně než v Irsku, kde počet nezaměstnaných přesáhl 14 %. Sigridur Gudmunsdottir je jednou z tisíců nevinných obětí islandské krize. Ještě před pár lety měla dobře placenou práci, tzv. „2007 job“, typický pro období euforie počátku nového tisíciletí. „Říkají nám, že jsme si příliš užívali, že jsme příliš utráceli a přehnaně si půjčovali. Není to však pravda. Jen velmi málo Islanďanů si skutečně nahrabalo kapsy,“ komentuje rozhořčená Sigridur.
Padesátiletá Islanďanka, která byla propuštěna v tom nejhorším období krize, začala opět studovat na vysoké škole. „Díky studiu mám nárok na stipendium, které je vyšší než dávky v nezaměstnanosti.“ V roce 2006 si vzala hypotéku na koupi domu ve výši 11 milionů islandských korun (přibližně 1,7 milionů českých korun). Půjčka, kterou uzavřela, však byla částečně kvůli inflaci valorizována na 14 milionů islandských korun (2,1 milionů českých korun). Sigridur se po několika měsících ocitla ve slepé uličce – objem její půjčky narůstal, zatímco reálná hodnota koupené nemovitosti neustále klesala.
Sigridur dnes ještě přesně neví, jak splatí své dluhy, ale snaží se brát věci s nadhledem. „Někteří Islanďané se ocitli v mnohem horší situaci. Nejhůř jsou na tom ti, kteří si půjčili v cizí měně.“ Na Islandu není módou si stěžovat. Koneckonců, ostrovní život nebyl nikdy příliš jednoduchý. Má snad odejít tak jako mnozí jiní Islanďané? „To nedokážu. Jsem příliš spjata se svými islandskými kořeny.“ A co islandská ekonomika, která prý opět roste? „Zeptejte se kohokoli na ulici, nikdo tomu nevěří…“
Při srovnání rétoriky islandských politiků s tím, co říkají samotní Islanďané, je patrný obrovský rozdíl. Zatímco politická třída je přesvědčená, že krize byla zažehnána, občané, kteří se kvůli hrozícímu státnímu bankrotu ocitli ve finanční nouzi, se z ní ještě stále nevzpamatovali. V Irsku se od krachu islandského bankovního systému mluví o HDP a deficitu státního rozpočtu jako o jediných ukazovatelích aktuální politiky. Podobné je to i v jiných zemích Evropy. Poté, co byl Island nucen nechat některé své banky zkrachovat a přijal „mírnější“ úsporná opatření, měl by se také zamyslet nad tím, které alternativní kroky by byly prospěšné jeho obyvatelstvu.
Referendum
Hrozí Islandu vyloučení z mezinárodní komunity?
Čin „nehodný prezidenta státu založeného na zastupitelské demokracii“:Svenska Dagbladet se rozhořčuje nad islandským prezidentem Ólafurem Ragnarem Grímssonem, poté, co již podruhé odmítl podepsat smlouvu o odškodnění Velké Británie a Nizozemí za miliony, které obě země musely vyplatit věřitelům zkrachovalé internetové banky Icesave. Výsledkem je nové „referendum s nejasným výsledkem,“ které se má konat 9. dubna. První smlouvu, výsledek loňských jednání, odmítlo 90 % Islanďanů. Švédský deník zdůrazňuje, že ostrovní vláda přitom „loni na podzim vynaložila všechnu svou energii na jednání o smlouvě, která by byla pro Island výhodnější, a uspěla by“. Pokud bude výsledek referenda záporný, ostrov bude čelit dvěma drakonickým scénářům: buď mu bude hrozit „vyloučení z mezinárodní komunity, nebo zdlouhavý právní proces s Velkou Británií a Nizozemím“.Podle deníku Die Presse „vrhá referendum stín na vzájemné vztahy“ s Evropskou Unií, přičemž jednání o vstupu započala již v červnu 2010. Jak však vídeňský deník připomíná, „Island by rád svou korunu vyměnil za euro co nejrychleji“. Společná měna by zemi, která se snaží vrátit ke své bývalé prosperitě, „přinesla více stability“.
