Vyberte si jazyk
Unie pro Středomoří (UPM), která vznikla 13. července 2008 v Paříži, byla nakonec jen novou verzí Barcelonského procesu, na jehož zavedení se v roce 1995 podílelo i Španělsko. Záměr Nicolase Sarkozyho byl ovšem zcela jiný.
V únoru 2007 navrhl Sarkozy, v té době teprve kandidát na prezidenta, Unii omezenou pouze na země sousedící se Středozemním mořem. Ta měla nahradit Barcelonský proces, který za dvanáct let své existence nepřinesl valné výsledky.
Sarkozy si vytyčil tři cíle: prvním bylo získat si co nejrychleji na svou stranu hlasy Francouzů původem z Magrebu nebo Blízkého východu, a to příslibem velkých rozvojových projektů v oblasti francouzského Středomoří; z dlouhodobějšího hlediska usiloval o obnovu francouzské hegemonie v tomto regionu; konečně pak nenápadně připravoval únikovou cestu Turecku, jehož plnému začlenění do Evropské unie se Francie snaží neustále zabránit. Když byl tento projekt zcela přepracován, okamžitě se proti němu zásadně postavily Itálie a Španělsko. Přijat byl nakonec až po intervenci Německa, které sice neleží při Středozemním moři, ale s touto oblastí ho pojí důležité ekonomické zájmy.
Unie pro Středomoří se tak stala institucí sedmadvaceti států navazující na Bruselský proces, který, jak poznamenala Angela Merkelová, „potřeboval jen oživit“. Poté, co Španělsko dosáhlo toho, aby sídlo stálého tajemníka Unie bylo zřízeno v Barceloně, tuto restrukturalizaci nakonec schválilo.
Prvořadým úkolem bylo ustanovení generálního sekretariátu a pěti pobočných sekretariátů, z toho jednoho pro Izrael a jednoho pro Palestinu, což v rámci předchozího procesu nebylo možné, neboť se arabské země stavěly proti tomu, aby Izrael zastával výkonný post.
Prvořadým posláním instituce je usnadnění spolupráce na konkrétních projektech, přičemž si jako své priority klade očistu Středozemí, region s dvěma sty miliony turistů, na nichž je závislá místí ekonomika, dále určení společné politiky v oblasti civilní ochrany v případě přírodních katastrof či katastrof způsobených zásahem člověka a nakonec rozvoj plánů na získávání sluneční energie a zlepšení pozemní a námořní komunikace.
Během mezinárodní schůzky pořádané 17. června v Berlíně, na níž měl být zhodnocen první rok existence UPM, sdělil německý tajemník pro evropské záležitosti Günter Gloser jasně požadavky Německa: kontrola nelegální imigrace přicházející z regionu, ve kterém narůstá počet nezaměstnaných mladých lidí, a podpora solární energie, která by se měla vyrábět v Maghrebu a dovážet do Německa.
Netřeba říkat, že země ležící při jižním pobřeží Středozemního moře vidí věci zcela jinak. Skutečná spolupráce přispívající k rozvoji v této oblasti by podle nich měla stavět na evropské zemědělské politice umožňující vývoz zemědělských plodin na sever, dále na zřízení euro-středomořské banky usnadňující financování velkých projektů, které zatím existují pouze v rovině ohlašovaných plánů, a rovněž na zrušení vízových omezení, tak aby měli mladí lidé z těchto zemí možnost studovat v Evropě.
Podle Sarkozyho tkví neúspěch Barcelonského procesu v tom, že Evropská unie soustředila svou pozornost na Východ, a přestala se zajímat o jižní Středomoří, které má zřejmě význam jen pro pobřežní státy. První rok existence Středomořské unie ukázal, že izraelsko-palestinský konflikt, který zmrazil Barcelonský proces, paralyzoval i jeho nástupce. Navíc žádnou odpověď nedostali ti, kteří se ptali po konkrétních projektech nezávisle na ukončení konfliktu, jenž je prozatím stále bez východiska: mír by šel nejlépe ruku v ruce se sociálním a ekonomickým rozvojem.
Kromě arabsko-izraelského konfliktu je třeba mít na zřeteli i další, neméně závažné vnitřní spory, jako například ten, v němž proti sobě stojí Maroko a Alžírsko v oblasti západní Sahary a kvůli němuž nemůže být uskutečněn projekt dálnice propojující severoafrické země, nebo přístup Libye, která považuje spolupráci s Evropou za návrat ke kolonialismu.
Těžko říct, jak dosáhnout ve střednědobém horizontu nějaké účelné formy spolupráce mezi dvěma stranami Středozemního moře, kde může rozdíl v příjmech činit až desetinásobek, což je možná nejvíc na světě. To našemu očekávání věcí budoucích na optimismu rozhodně nepřidá.
