Vyberte si jazyk
Po šoku z 11. září a vlně solidarity, která následovala po atentátech v New-Yorku a Washingtonu, se Evropané v důsledku války v Iráku a nešvarů za Bushovy vlády od Spojených států stále více oddalovali. V době prvního výročí 11. září za Obamova působení se zdá, že se image Ameriky mění, ne však tolik, jak by si její nový prezident asi přál. "Podpora evropského veřejného mínění americkému spojenci se od nástupu demokratického prezidenta v lednu zčtyřnásobila," informujeLe Monde.
"Míra souhlasu se zahraniční politikou nového amerického prezidenta dosahuje v Evropě 77 %. Naproti tomu s Bushovou zahraniční politikou souhlasilo v roce 2008 pouhých 19 % respondentů. To je jeden z výsledků průzkumu, který proběhl letos v červnu v jedenácti zemích Evropské unie, v Turecku a ve Spojených státech z iniciativy organizace German Marschall Fund, která každoročně provádí průzkum transatlantických vztahů a která ve středu 9. září uveřejnila výsledky za rok 2009 (zpráva „Transatlantic Trends“).“
Ve východní Evropě roste skepse
V Německu se procento dotázaných, u nichž se Amerika těší dobré pověsti, vyšplhalo během jednoho roku z 12 na 92 %. Ve Francii stoupla ‚amerikanofilie‘ z 11 na 88 %. „Obama dokázal virtuálně získat zpět prakticky stejně vysokou evropskou podporu, jakou George Bush předtím ztratil,“ uvádí pro list Gazeta WyborczaRon Asmus, výkonný ředitel German Marshall Fund. "Tento entuziasmus ale musíme doplnit dvěma komentáři. Za prvé je třeba říct, že střední a východní Evropa chová vůči Spojeným státům daleko méně nadšení než zbytek Evropy. Za druhé tento nárůst důvěry neznamená, že Evropa a USA se ve všem shodnou. Příkladem může být Írán nebo Afghánistán.“
Hlavním překvapením, které průzkum americké nadace přinesl, je totiž rostoucí skepse Evropanů, které Bushova administrativa považovala za své nejlepší spojence. Podle Asmuse jsou občané střední a východní Evropy „cyničtější a pragmatičtější ve vnímání charismatického politického vůdce, jakým je Obama.“ „Obamův mýtus novou Evropu nedobyl,“ shrnuje rovněž Revista 22. Slovensko a Bulharsko se ocitly dokonce na opačné straně křivky než Německo a Francie. Podobné ovzduší lze pozorovat, pokud jde o důvěru v NATO. O nezbytnosti transatlantické aliance je přesvědčeno pouhých 53 % východoevropanů, oproti 73 % západoevropanů. „Není to snad známka toho, že Evropané pohlížejí čím dál více k Bruselu, že je nová Evropa více eurocentrická a méně atlantická?“ ptá se rumunský týdeník. „Pomalu, ale jistě se válka v Afghánistánu stává Obamovou válkou a je stále méně válkou evropskou“.
V transatlantických vztazích jde o Rusko
Zatímco Afghánistán je dědictvím, které musí Obama řídit v závislosti na podmínkách panujících na tomto území, The Economist vidíhlubší příčiny nesouladu mezi „Novou Evropou“ a Novým světem v bezpečnostní politice, kterou americký prezident hodlá zavést v Evropě. „Obamova vláda reviduje projekt systému protiraketové obrany, který počítal s rozmístěním deseti stíhacích raket a radaru v Polsku a v České republice,“ uvádí londýnský týdeník. „Chtít měnit tento projekt by mohlo být považováno za ústupek vůči Rusku.“ Právě v něm vidí bývalé země sovětského bloku hlavní hrozbu pro tento region.
Je pravda, že „Evropa má důležitější problémy než jsou vztahy s východní Evropou,“ soudí The Economist, a „východoevropané byli za Bushovy vlády ve svých vztazích s Amerikou naivní. I přes to přese všechno je však třeba uznat – a to si uvědomuje i Obamův úřad – že by se dalo dělat víc.“
Spolupráce
Zářná budoucnost osy EU-USA
"Transatlantická spolupráce má velkou minulost“ a „určitě budoucnost," tvrdí v listu Il Sole 24 Ore Fabrizio Saccomanni. Generální ředitel banky Banca d’Italia považuje tezi o tom, že místo Západu, který se ve světovém velení vyčerpal, přebírají iniciativu rozvojové ekonomiky, za ne zcela pravdivou. I přes rostoucí počet zemí s rozvojovou ekonomikou, které rozšířily bývalou G7 (z níž se mezitím stala G20), dokázaly staré finanční instituce jako Mezinárodní měnový fond (MMF), že jako jediné zvládnou čelit systémovým krizím. Vzestupem Číny se nesmíme nechat zmást; osa USA-EU má podle Saccomanniho před sebou ještě krásné zítřky. Síla tohoto svazku tkví v rozdílnosti mezi oběma modely: „Spojené státy mají silnou tradici růstu, která klade důraz na investiční podporu, podporu inovací a konkurenceschopnosti v rámci volného obchodu. EU má přinejmenším stejně tak silnou tradici stability a důraz klade na pevnou makroekonomickou politiku a účinnou reglementaci trhu. Současná krize by tedy mohla být vhodnou příležitostí k znovunastolení optimální směsi růstu a stability na obou březích Atlantiku."
