Vyberte si jazyk
Studentské manifestace, které vypukly 10. listopadu v Londýně, nemají rozsah protestních hnutí proti válce ve Vietnamu šedesátých let, ani bouří proti daním poll tax vlády Margaret Thatcherové v roce 1990. To, že se asi 50 000 osob vydalo do ulic protestovat proti zvyšování univerzitního školného, však svědčí o rostoucí opozici proti liberálně-konzervativní vládě. Manifestace se bohužel náhle zvrhla, když se hrstka jednotlivců uchýlila k násilí.
I poté, co se situace uklidní, však zůstane silný pocit nespokojenosti s plány vlády na snížení veřejných prostředků určených na vysokoškolské vzdělávání a vyrovnání této ztráty drastickým zvýšením maximální částky školného, o které školy mohou studenty žádat. Nejjednoznačnějším důvodem tohoto rozpočtového snížení je ekonomická krize. Ze všeobecnějšího hlediska se však konflikt týká strukturální otázky, jež pálí celou Evropu: Kdo by měl platit účet za zvýšování úrovně vzdělávání mladých?
Polovina mladých jde na vysokou školu
„Ekonomiky blahobytu“ se dlouho spokojovaly s omezeným počtem vysokoškolských absolventů. Švédsko, které bylo v 50. letech jednou z nejbohatších zemí světa, čítalo relativně nízký počet absolventů a nabízelo krátké vysokoškolské programy. Dnes studuje v mnoha evropských zemích vysokou školu třetina až polovina mladých. Zaprvé je to proto, že rostoucí počet profesí vyžaduje univerzitní diplom, zadruhé protože demokratizace přístupu k vyššímu vzdělání je pokládána za žádoucí cíl.
V mnoha evropských zemích je za normální pokládáno též to, že účet za tento vzestupný trend platí stát. Narozdíl od Spojených států, kde posun směrem k masovým univerzitám začal už po druhé světové válce, však tyto země nepomýšlely na možnost žádat o platbu za celkové či částečné náklady na studium samotné studenty nebo jejich rodiny. Zachování kvality neustále se rozrůstajícího systému je však drahé. Například ve Francii jsou důsledky následující: Stát štědře podporuje hrstku ekonomických škol, zatímco klasické univerzity pomalu hynou.
Projekt, který se snaží prosadit David Cameron, chce systém přiblížit zákonům trhu. Nejchudší studenti budou samozřejmě mít přístup k podporám a studenti ze středních tříd možnost získat půjčku, jejíž výše bude záviset na jejich budoucích výdělcích. Školné samotné však bude spíše od studia odrazovat a nutit univerzitní instituce k ostré konkurenci ve snaze lákat uchazeče. Výběr mezi vysokoškolským vzděláním financovaným státem, avšak vysoce regresivním a systémem založeným na tržním principu s astronomickými náklady na studium tak bude volbou mezi dvěma zly.
Nezávislost univerzit
V tomto smyslu se švédský systém jeví jako spravedlivý kompromis. Univerzitní vzdělávání je financované státem, veřejné prostředky, které univerzity dostávají, jsou však determinovány podle jejich kapacity přilákat studenty a – od příštího roku – též jejich respektováním určitých požadavků na kvalitu. Problémem je, že švédský systém trpí současně špatnými stránkami veřejné správy a řízením založeným na tržních principech.
Hon na studenty též vede k riziku, že univerzity budou nabízet studijní programy populárních, avšak nepraktických oborů, zatímco sledování kvality státem otvírá dveře větší politické kontrole vzdělávání. Hotové řešení neexistuje. Je však důležité udržet ideál univerzity jako místa honby za vědomostmi, svobodného myšlení a intelektuální integrity. Opravdovou otázkou není to, jak nejlépe využívat systému vzdělávání ke snížení rozpočtového schodku, ale jak vytvořit solidní mechanismus financování, který by byl schopen garantovat nezávislost univerzit.
