Vyberte si jazyk
Lady Ashtonová měla být tváří Evropské unie a dodávat jí váhu na mezinárodní scéně. Během krize se ale vytratila, natolik byly postoje států EU odlišné. Zatímco jedni hnutí na náměstí Tahrír podporovali, majíce stále na paměti zkušenost východní Evropy z roku 1989, druzí raději vyčkávali, který z čelních představitelů se nakonec prosadí. Benita Ferrero-Waldnerová, předchůdkyně Ashtonové v Evropské komisi, byla v takových chvílích alespoň schopná zareagovat rychle a v několika jazycích.
Společná zahraniční politika vyvolává nedůvěru
Včerejší návštěva Ashtonové v Tunisku politováníhodnou mlčenlivost diplomacie EU nezahladí, tím spíš, že ji německý ministr zahraničních věcí Guido Westerwelle ještě předběhl. Na místě byl už v sobotu. Německu jde, stejně jako Francii o hodně: V sázce jsou jejich hospodářské a politické vztahy. Německo poskytovalo každoročně Egyptu 112 milionů eur a Francie přispívala svým bývalým koloniím – Alžírsku, Maroku a Tunisku – částkou 475 milionů. Nebyla to tak úplně nezištná hospodářská pomoc, protože peníze byly rovněž určeny ke stabilizaci režimů v tomto regionu. Proto také Berlín a Paříž nechtějí přenechat místo Bruselu, neboť mají za to, že ve hře jsou i jejich vlastní zájmy. To je další příčina nedůvěry, kterou vyvolává společná zahraniční politika.
Mezitím se před Evropskou unií začaly objevovat další problémy. Vlna uprchlíků z Tuniska, která míří přes Středozemní moře, naznačuje, že se jejich touha po svobodě neomezuje pouze na vlastní zemi, ale týká se i Evropy. Podobně jako Španělsko a Řecko poukazuje i Itálie už několik let právem na to, že ji ostatní členské státy EU nechávají, aby se s problémem vypořádala sama. Dnes je víc než kdy dříve naléhavé rozdělit břemeno mezi celou Evropu. Země ležící na jižním okraji Evropy se svou zeměpisnou polohou nic nenadělají a jsou zasaženy neúměrným způsobem. Ke slovu by tady měla přijít evropská solidarita.
Nejde jen o diplomatickou zkoušku
Stejně tak naléhavě potřebujeme vědět, co těmto severoafrickým státům nabídnout. Evropská politika sousedství či Unie pro Středomoří byly až doposud konstruovány jako placebo nahrazující skutečnou integraci, přičemž bylo zřejmé, že tyto státy rozhodující kritéria pro vstup do EU nesplňují. Pokud se ale Maghreb a Střední východ stávají dějištěm demokratizace, budou se muset státy EU připravit na jejich žádost o začlenění. Tyto země jsou evidentně bezprostředními sousedy Evropy. To, že jim členský status pomůže stimulovat demokratický proces, je argument, který se nepochybně objeví, stejně jako v případě Turecka.
EU není připravena na tyto otázky odpovědět. Sedmnáctimilionová finanční injekce Tunisku příliv uprchlíků nezastaví. Unie se musí zamyslet nad tím, jaké vyhlídky nabízejí tyto země, zejména pak mladým lidem. Problematická situace utečenců představuje víc než jen zatěžkávací diplomatickou zkoušku. Unii hrozí, že ponese svůj díl odpovědnosti za humanitární katastrofu.
Pohled z Itálie
Společnou politiku, a to rychle!
„Lampeduse hrozí kolaps,“ obává se La Stampa poté, co se na ostrově v posledních dnech vylodily tisíce Tunisanů. „Ve sběrném středisku, které bylo před dvěma roky zavřeno, se všude vrství matrace. Dnes přespalo v budově určené pro 850 lidí 1 200 utečenců.“
Deník kritizuje Evropu za to, že nechala Itálii „na holičkách“. „Rozhodovací proces je v Unii pomalý. To, co nazýváme společnou politikou, jsou v podstatě jen základní principy, o které se členské státy musejí opírat. Žádná skutečná evropská imigrační politika neexistuje. Každá země nadále sama rozhoduje o tom, kolik imigrantů do země vpustí, kdy a jak jim udělí občanství a jak bude kontrolovat nelegální imigrační toky,“ píše deník.
Obracet se v tomto kontextu na Evropu a Frontex je zbytečné, konstatuje La Stampa. „Lepší by bylo požádat Německo a Francii (a v tom případě i Španělsko a Velkou Británii) o vytvoření společného přístupu ke stabilizaci Maghrebu, jehož součástí by byla i kontrola migračních toků. Vlna přicházející z Tuniska se totiž stejně jako v předchozích krizích dotkne i ostatních států EU.“
