Vyberte si jazyk
Když se poslankyně Sněmovny lordů za Labouristy Catherine Ashtonová na konci roku 2009 pustila do náročného úkolu budování první diplomatické služby Evropské unie, dostalo se jí posměchu.
„Lady kdo?“ ohrnovali nos v Paříži. V Berlíně si zase stěžovali, že se Ashtonová chová k Německu přezíravě - nikdo z jejího týmu německy neuměl. V Londýně naopak panoval názor, že „Británie si evropskou zahraniční politiku nepřeje a [Ashtonová] ji nikdy nevytvoří. Takže všechno je v pořádku.“
V této atmosféře všeobecného pohrdání, zklamání a překvapení, se ozval jediný nesouhlasný hlas. Jeden z vysokých představitelů EU, který měl v budoucnu hrát klíčovou roli v jejích diplomatických snahách, prohlásil, že „do čtyř let bude Ashtonová jednou z nejdůležitějších postav evropské politiky.“
O téměř čtyři roky později, v Ženevě v ranních nedělních hodinách, se jeho výrok z listopadu 2009 najednou zdál být skutečným proroctvím. Bývalé aktivistce Kampaně za jaderné odzbrojení se podařilo vyjednat dohodu, která pravděpodobně zastavila největší vyhrocení jaderného zbrojení za celou jednu generaci a představuje nejdůležitější diplomatický zlom za poslední desetiletí. Ukončila tím zarputilý spor, který mohl vést k ničivé válce, jež by zachvátila celou oblast Středního východu a pravděpodobně zasáhla i do dalších zemí.
Za toto částečné ale důležité uklidnění íránského jaderného problému bezpochyby do velké míry může i změna režimu v Teheránu, ke které došlo letos v létě, a také rozhodnutí Obamovy vlády zahájit s Íránem poprvé za dlouhou dobu skutečný dialog.
Tiší pracanti
Avšak způsob, jakým Ashtonová roky tvrdohlavě živila semínko naděje na neustále přerušovaných jednání, to, co v Bruselu nazývají její „emoční inteligencí,“ tedy její schopností udávat směr jednání a fungovat jako zprostředkovatel, se nakonec bohatě vyplatil. V neděli 24. listopadu se tak ocitla v pro ni nezvyklé roli – chválou ji zahrnoval nejen její šéf José Manuel Barroso, předseda Evropské komise, a Herman Van Rompuy, který předsedá evropským summitům národních lídrů, ale i americký ministr zahraničí John Kerry.
Van Rompuy a Ashtonová získali své funkce ve stejném okamžiku. Stalo se tak na základě Lisabonské smlouvy, která vytvořila posty předsedy Evropské rady a vysoké představitelky pro zahraniční a bezpečnostní politiku.
Oba byli považováni za neznámé tváře, které se navíc zdály být pro vůdčí role, jež vyžadují strategickou vizi a schopnost výtvářet politiky, zcela nevhodné. O to přesně však klíčovím národním lídrům šlo. Nechtěli, aby se na mezinárodní scéně objevil Tony Blair nebo David Miliband, či nějaký rozhodný německý nebo francouzský politik, který by rozhodoval o politické agendě a mohl je samotné zastínit.
Rozhodli se proto raději pro dva tiché, metodické pracanty, kteří v řadě velkých současných úkolů prokázali své organizační a vyjednavačské schopnosti. Van Rompuy se musel s hašteřícími se národními lídry potýkat během nejhorší krize v historii EU – během krize společné měny a státního dluhu, navíc v období finančního chaosu.
Balkánské úspěchy, ukrajinský krach
Ashtonová zase musela vybudovat diplomatickou službu EU prakticky od nuly, čímž vytvořila první novou instituce EU za celé desetiletí. To vše na pozadí zuřivých bojů jako uvnitř Bruselu samotného, tak mezí ním a osmadvacítkou členských států.
[[Velká část kritiky, která se na její hlavu snášela, byla pouze špatně skrývaným sexismem]], a bolela. Reakcí Ashtonové bylo, že se stáhla do tichého workoholismu, jezdila po světě, vyhýbala se médiím a pomalu ale jistě si budovala osobní vztahy s aktéry, jako jsou Íránci, Hillary Clintonová či její čínský protějšek. Na Balkáně se jí podařilo iniciovat vysoce osobní diplomatický dialog mezi premiéry Srbska a Kosova. I ten přinesl málo medializovaný zato podstatný politický průlom.
Před několika týdny se Srbové, kteří odmítají uznat nezávislost odtrženého Kosova, poprvé účastnili místních komunálních voleb. Tím sice neochotně, ale jistě uznali legitimitu kosovské vlády. Je zcela jasné, že kdyby se Ashtonová ve věci vytrvale neangažovala a nefungovala jako prostředník mezi oběma stranami při desítkách mítinků a pozdních večeří, k ničemu takovému by nedošlo.
Bývalý vysoký představitel EU popsal přístup Ashtonové k íránským jednáním takto: „[[Když všechnu chválu přenecháte ostatním, můžete toho hodně dosáhnout]].“ Balkánská otázka si žádala poněkud jiný přístup: „Ashtonové přísluší obrovská zásluha zejména za vztahy Srbska s Kosovem. Tam je její osobní přispění neocenitelné.“
Evropská zahraniční politika naopak utrpěla velkou porážku minulý týden, když se ukrajinský prezident Viktor Janukovyč náhle rozhodl nepodpořit strategickou smlouvu s Evropou, kterou měl s Ashtonovou a s EU podepsat tento týden během summitu v Litvě.
Druhé překvapení
Jednání v Ženevě tento víkend a o dva týdny připomínala závratnou smršť „bilaterálních schůzek“, během kterých Íránci jednali s každým ze šesti účastnických států zvlášt. Zároveň probíhalo nespočetně schůzek mezi zástupci každé z nich a tu a tam nějaká ta plenární schůze za přítomnosti všech zúčastněných.
V této složité diplomatické hře měla Ashtonová téměř vždy jako jediná o jednání celkový přehled. To ona shrnovala problémy, přemlouvala, snažila se zmírňovat rozdíly a předávat zprávy od jedné strany druhé.
Mnoho práce v přípravě dřívějších jednání odvedl Robert Cooper, bývalý britský a evropský diplomat a stratég zahraniční politiky. Dnes tuto roli zastává Helga Schmidtová, německá diplomatka EU, která byla dříve vedoucí kanceláře bývalého německého ministra zahraničí a lídra zelených Joschky Fischera.
Po šesti měsících jednání je víkendové vítězství jen prvním krokem na cestě k „definitivní“ dohodě s Iránem. Je proto otázka, kolik toho Ashtonová za jedenáct měsíců, které jí ve funkci zbývají, zvládne. Již dnes si však [[zaslouží chválu za to, že využila všech možností, aby dala vzniknout dohodě, o kterou se mnozí bezúspěšně pokoušeli už deset let]], od okamžiku, kdy v roce 2002 vyšly najevo informace, že Irán už dvacet let pracuje na tajném nukleárním programu.
V Evropě se již mnozí chystají zaujmout její místo. Především muži – Radek Sikorski ve Varšavě, Carl Bildt ve Stockholmu a o víkendu se mluvilo i o nizozemském ministru zahraničí Fransi Timmermansovi.
Ashtonová, která tehdy měla nulové diplomatické zkušenosti a nikdy nezastávala volenou funkci, se v roce 2009 o svém jmenování na post nejlépe placeného západního diplomata dozvěděla jen o dva dny dříve.
Tehdy byla velmi překvapena. V Ženevě tento víkend naopak ona překvapila všechny ostatní.
Reakce
„Úspěch společné evropské diplomacie“
Po pěti dnech diskuzí (a deseti letech jednání) uzavřela skupina států 5+1 (USA, Čína, Rusko, Velká Británie, Francie a Německo) v Ženevě dohodu o íránském jaderném programu, který by měl Teherán nyní využívat pouze k civilním účelům.
„Úspěch v Ženevě je třeba připsat k dobru i společné evropské diplomacii,“ píše server Slate.fr. „Vzhledem k tomu, že USA s Teheránem nemají vztahy a vůči užitečnosti těchto jednání se staví skepticky, se Evropa ocitla v přední linii“ jakožto „vedoucí týmu vyjednavačů 5+1“. Vedoucí týmu ztělesňuje šéfka evropské diplomacie Catherine Ashtonová, které vzdává hold Foreign Policy. Podle něj by „největší vítězkou“ diplomatického maratonu v Ženevě „mohla být diskrétní britská diplomatka, která se vyhýbá tisku a dlouho měla pověst diplomatické muší váhy“:
Poslední dny strávila nekonečným vyjednáváním s íránským ministrem zahraničních věcí Džavádem Zarífem. […] Ministři zahraničí skupiny 5+1 se se Zarífem krátce setkali tento víkend, ale Ashtonová rozhovory vedla a byla Zarífovi hlavním protějškem v jednání.
„Historická dohoda s novou íránskou vládou je největším úspěchem Ashtonové za dobu její působnosti v čele evropské zahraniční politiky,“ hodnotí El País, podle nějž:
mírová smlouva s Íránem přinesla vysoké evropské představitelce šest měsíců před evropskými volbami úspěch, který potřebovala k završení mandátu. [...] Ženeva možná změní chladné mínění, které o ní veřejnost dosud měla.
