Strana, před kterou se konzervativci třesou

Je možné, že nejdůležitější politická zpráva letošní zimy se nebude týkat aniKonzervativní, ani Labouristické strany či Liberálních demokratů, ale organizace, která byla až donedávna na okraji politického spektra s pověstí excentriků a podivínů.

Strana za nezávislost Spojeného království (UK Independence Party, UKIP) v průzkumech veřejného mínění pravidelně získává alespoň šest nebo sedm procent a občas se jí podaří vyšplhat až na jedenáct. Do hlavního politického proudu ale pronikla před doplňovacími volbami v Rotherhamu, které se konaly v polovině listopadu.Naděje strany tehdy posílila kuriózní zpráva, že místní radnice se rozhodla odebrat tři děti jedné náhradní rodině, když se ukázalo, že pěstounský pár je členem strany UKIP. Děti byly přistěhovalci z kontinentálníEvropy a ředitelka rotherhamské sociálky prohlásila, že s ohledem na odpor strany k politice multikulturalismu je nutné bdít nad „potřebami [dětí] spojenými s jejich kulturním a etnickým původem“.

Poslanec a místopředseda konzervativců Michael Fabricant nedávno zveřejnil zprávu nazvanou „Pakt“, ve které argumentuje ve prospěch volební dohody s UKIPem. Ta by měla být založena na britském referendu o členství v EU a nabídla by lídrovi stranyNigelovi Farageovi křeslo v povolebním konzervativním kabinetu. Vedení konzervativců samozřejmě Fabricantův návrh negovalo, úvaha, která za ním stála, však málokoho překvapila. Rostoucí preference strany UKIP drnkají konzervativcům na nervy, a to z dobrých důvodů.

První místa v exekutivě

UKIP má už dnes dvanáct poslanců v Evropském parlamentu a tři další bývalí konzervativci rozšířili jeho řady ve Sněmovně lordů. Strana má 158 členů v obecních zastupitelstvech, ačkoliv většina se soustřeďuje na městské a farní úrovni, a vzpurní konzervativci jejich počty pravidelně zvyšují. Hnutí, kterému slíbili věrnost, sebe samotné vidí jako „liberální, nerasistickou stranu, jež usiluje o vystoupení Británie z EU“, a jejíž myšlenky jsou založeny na tvrzení, že i Konzervativní strana – a tady se nelekněte – „se dnes stala sociální demokracií“ a hlavní politické strany proto voličům nenabízejí „žádný skutečný výběr“.

Kromě požadavku na výstup z EU se zbývajícídůležité politické pozice strany zdají být schválně navrženy tak, aby odporovaly zbytkům programu metropolitní „modernizace“, jež do moderní konzervativní politiky přinesli Cameron a jeho stoupenci. Hlavními argumenty jsou víra, že klimatické změny jsou diskutabilní a „větrná energie zbytečná“, jakož i tvrzení, že „v politice zahraniční pomoci musí být provedeny skutečné a přísné škrty“ (údajně je nahradí „volný obchod“). Kdyby navíc strana měla tu možnost, zmrazila by na pět let „trvalou imigraci“.

UKIP se víceméně přiklání k filozofii omezeného státu a snižování veřejných výdajů, ačkoliv by si přála zachovat britský jaderný arzenál a „ze *zvýšení výdajů na obranu udělat jednou z priorit“. Nesouhlasí s manželstvími homosexuálů (ale není proti registrovanému partnerství) a přeje si zrušit zákaz kouření ve „vyhrazených prostorách hostinců, klubů a hotelů*“. Radikální křídlo strany chce rovnou daň z příjmu, tak jak dnes platí v Srbsku, na Ukrajině, Slovensku, v Gruzii a Rumunsku.

Jak je známo, David Cameron nazval v roce 2006 UKIP stranou *„*pošuků, bláznů a skrytých rasistů“. Občas se v médiích objevují zprávy o spojeních jejích členů s extrémní pravicí. V Evropském parlamentu jsou její europoslanci členy klubu Evropa svobody a demokracie, který sdružuje i italskou Ligu severu, litevskou stranu Pořádek a spravedlnost, a řeckou sestavu s názvem Lidové ortodoxní shromáždění.

Situace nahrává euroskepsi

Proč ale počet jejích stoupenců tak rychle stoupá? Podle Johna Curtice, renomovaného odborníka na politické strany a profesora z univerzity v Strathclyde, je odpověď na tuto otázku neoddělitelně spjata se dvěma institucemi, pro které byl poslední rok zvlášť těžký - s Evropskou unií a britskou Konzervativní stranou. „Jednoduchou odpovědí je, že veřejnost je stále euroskeptičtější,“ říká Curtice. *„*Není ale jasné, zda je dnes více euroskeptická, než na konci 70. a na začátku 80. let. Druhým důvodem je, že tu je skupina lidí, kteří by normálně podporovali konzervativce, ale nejsou si úplně jistí, zda je Cameron tím správným člověkem. Přestali věřit, že jsou konzervativci kompetentní. Pokud jste v takové situaci a politicky stojíte napravo do středu, co máte dělat?"

V roce 1999 založil historik, profesor prestižní London School of Economics Alan Sked hnutíProtifederalistická liga, ze kterého se stala strana odporující proti Maastrichtské dohodě. Ta formálně ustavila to, co dnes známe jako Evropskou unii. O dva roky později se z Ligy stal UKIP.

V roce 1999 byli jeho první tři poslanci zvoleni do Evropského parlamentu. O pět let později došlo k dalšímu zlomu, když jejich počet dosáhl dvanácti. V září 2006 byl lídrem stranyzvolen Nigel Farage, komoditní makléř a bývalý konzervativec, který však o tři roky později rezignoval. Farage se podruhé stal lídrem v roce 2010 a dnes je pevnou součástí její stranické kultury.

Hlasatel "pravdy"

Pětatřicetiletý Paul Nuttall, bývalý akademik původem z Liverpoolu, který je europoslancem za severozápadní Anglii, je současným místopředsedou strany. Za to, že její preference prudce rostou, podle něj strana vděčí tomu, *„*že, jak se ukázalo, měla ve všech otázkách týkajících se Evropské unie pravdu", jakož i svým neustálým varováním před „masovou a nekontrolovanou imigrací“.

Nuttall připomíná, že strana má za cíl skončit na prvním místě v celoevropských volbách v roce 2014. Co se týče parlamentních voleb o rok později, nepřeje si UKIP nic menšího než „politické zemětřesení“, ačkoliv není jasné, co přesně tím myslí. Proč se ale zhluboka nenadechnout a nepokusit se realizovat Fabricantův program? Dohoda s konzervativci by jim koneckonců zaručila alespoň jeden vládní post a pravděpodobně i několik poslaneckých křesel. „Největší překážkou je dnes samotný premiér,“ říká Nuttall. *„*Stran Evropské unie se mu nedá věřit.“

Pohled Economistu

Pa, Evropo!

Než by se svým bombardérem pospíchala EU na pomoc a riskovala zničení, Britannia, zhmotněná Velká Británie, se raději katapultuje. Obálka týdeníku The Economist tak znázorňuje v Británii sílící názor, že z Evropské unie by bylo lépe vystoupit. S ohledem na rychlý vývoj současné situace, „se referendum o dalším setrvání Velké Británie v EU zdá dnes být pouze otázkou času,“ píše britský týdeník. Podle jeho mínění by však

odchod znamenal dvojí tragédii. Britové by jím utrpěli více, než si myslí, jelikož by se ocitli mimo společný trh. Zemi by opustily automobilky, které zde mají momentálně své výrobní linky, stejně jako velká část finančních služeb. Velká Británie by musela znovu vyjednat desítky bilaterálních obchodních dohod, přičemž by byla v méně výhodné pozici, než jako člen Unie. I na mezinárodní scéně by se její role zmenšila.

Této „pomalé katastrofě“ je však stále ještě možné zabránit, píše The Economist, a to tím, že se Británie znovu naučí umění vyjednávat a zaujme spíše pedagogický postoj. Koneckonců, uzavírá týdeník, *„*ač nám to může připadat ponižující a těžké, nejlepší cestou je pevně se Evropy držet a snažit se ji spíše přiblížit Británii.“