Vyberte si jazyk
Jak se zrovna Torrente stal nejvýnosnější komediální ságou španělské kinematografie? Jeho postava antihrdiny se špatně popisuje bez toho, abychom použili přehršle nadávek. Podle režiséra, scénáristy a představitele hlavní role Santiaga Segury „je to odporné a zlovolné individuum, špatný křesťan, je nechutný a vulgární“. A nesmíme zapomenout: rasista, homofob a sexista posedlý sexem...
Přesto se Španělé při sledování dobrodružství toho zkorumpovaného policajta, který je schopný zneužít opilou a spící ženu svého nejlepšího přítele, vyrvat dítěti z rukou zmrzlinu či vydírat nevěstu za účelem získání sexuálních služeb, válejí smíchy.
Historický úspěch
Již od prvního dílu, který do kin vešel v roce 1998, oslavují kritici cynický portrét zatuchlé španělské společnosti, jež je dědictvím frankismu, a promíjejí tvůrcům jejich pokleslý humor jako společenskou satiru.
V roce 2002 se film „Torrente, marbellská mise“ stal největším úspěchem v dějinách španělské kinematografie, když ho v kinech shlédlo přes 5,3 milionu diváků. V roce 2011 vykreslil Segura v zatím posledním díle seriálu barvitý obrázek Španělska procházejícího krizí. Vidíme, jak se jeho protagonista šikovně vměšuje do fronty na polévku pro bezdomovce, vyžebrává dvě eura k návštěvě kabiny sexshopu a rve se s pouličními dětmi o právo lovit v popelnicích.
Režisér si při této příležitosti pozval několik televizních a sportovních celebrit. „V zoufalé vizi, kterou nám [Segura] předkládá, žije Španělsko pouze fotbalem, televizí a prostitucí. Jde v podstatě o politický film,“ tvrdí filmový kritik Jordi Costa, který poukazuje na filmové kvality díla. „Torrente je velmi trefnou a groteskní karikaturou. Je to monstrum našeho kolektivního podvědomí, náš španělský pan Hyde...”
Záliba ve slovních hříčkách
Španělé se s oblibou smějí sami sobě a Torrente, jejich zkažený filmový spoluobčan, jim k tomu dává příležitost. Je fanouškem madridského klubu Atletico, který má v chudších čtvrtích mnoho přívrženců, a zároveň velkým obdivovatelem El Fariho, veleúspěšného zpěváka stylu copla ze 70. let. U jeho hrobu skuhrá, že „všechno jde do háje”. Důkazem je, že „teplouši se můžou ženit a vdávat!“ Paprsek naděje by mohl zasvitnout ze sportu, ale jen na první pohled: „Vyhráli jsme světový pohár, ale nepočítá se to: všichni hráči byli z Barçy!“
Kromě humoru, kterým Španělé míří do vlastních řad, zde najdeme i humor „krajový“, založený na stereotypech o (hloupých) Andalusanech, (lakomých) Kataláncích atd. Je zde patrné i dědictví španělských tzv. svlékacích komedií (cine del destape), které byly velmi oblíbené v období přechodu k demokracii (1976-1982), poté co byla zrušena frankistická cenzura a film tak mohl konečně ukázat obnažená těla. Torrente si též libuje ve slovních hříčkách, například ve scéně, kdy se chlubí, že je z muzikantské rodiny: „Sestra hraje na housle a otec ji znásilňuje...“ [Hříčka spočívá v podobnosti slov violín a violar - pozn. překl.]
Všichni Španělé se samozřejmě v Torrentově oplzlém a vulgárním humoru nevyžívají. Někteří dávají přednost rafinovanějšímu „post-humoristickému“ proudu, který vyvolává pocit zmatku v konfrontaci se surrealistickými situacemi, ve stylu Muchachady Nuie či Miguela Noguera. Torrente je však španělskou stálicí....
