Vyberte si jazyk
Víme, že Norové jsou tak trochu sví. Systematicky hlasují proti vstupu Norska do EU, a to nejen kvůli svým bohatým přírodním zdrojům, výhodě, která jim zajišťuje vyšší příjmy, ale i z důvodů své více „izolacionistické“ kultury. Ta jim nijak nebrání dění v Bruselu sledovat, dokonce se i účastnit debat o jednotném trhu. Vidí přitom stále stejný obrázek: Političtí lídři se navzájem poplácávají po zádech, všelicos si slibují a při návratu domů jsou stiženi náhlou ztrátou paměti a viní Brusel ze všech svých neúspěchů. Norové, kteří mají rádi jasná, správná a efektivní rozhodnutí si pak nutně kladou otázku: Jak porozumět tomu, co se v Bruselu děje? Z tohoto úhlu pohledu je nedávný masakr v Oslu a na nedalekém ostrůvku Utoya významný nejen pro Norsko samotné, ale i pro EU. Pro Norsko by měl být signálem, že cesta „skvělé izolace“ již dál nevede a že mechanický multilateralismus nemůže být náhražkou za plný podíl na řízení globálních vzájemných vazeb.
Co se týče členských států EU a především bruselských komunitárních institucí, mají povinnost přestat konečně váhat a udělat krok k výstavbě pevnější a efektivnější Evropy, což je nutný důsledek nejen nedávné finanční krize ale i současné politicko-morální krize na našem kontinentu.
Rozmanitost je jedním ze základů evropského projektu
Naše sedmadvacítka členských států představuje více než půl miliardy osob, desítky národů mluvící desítkami jazyků, s množstvím zvyků a národních, ale i regionálních a lokálních kultur. I největší národ EU představuje ve srovnání s celkovým počtem evropských občanů pouze menšinu a každý jednotlivec je obrazem diverzity, která je jedním ze základů evropského projektu, započatého Robertem Schumanem a Jeanem Monnetem. Je však pravda, že v rámci této diverzity existuje i potenciál ke konfliktům, s nímž je třeba správně nakládat. Není náhodou, že evropský kontinent s sebou nese smutné historické dědictví toho, že vyvolal nejkatastrofálnější válečné konflikty minulého století. Nyní, na počátku 21. století, se dá konstatovat, že vír globalizace, komunikační technologie, volný pohyb zboží a osob, demografické změny i přeshraniční migrační proudy nás vystavují mnohem větší kulturní rozmanitosti, než byla ta „klasicky“ evropská.
Tato situace často vyvolává zmatek, zoufalé politické postoje a dysfunkce nejen na úrovni institucí, ale i v chování jednotlivců. Proto se otázkou diverzity musí vážně a denodenně zabývat i vlády a místní orgány členských států Unie, avšak i Unie samotná.
Budíček v Oslu zazvonil i pro Brusel
Když před dvěma lety předsedalo EU Švédsko, zařadilo na program jednání tzv. „Stockholmský program“, který se zabýval justicí a vnitřními záležitostmi a který si mimo jiné kladl za cíl nabídnout „srovnatelná práva, povinnosti a příležitosti“ všem, včetně přistěhovalců. Evropská rada pak v prosinci 2009 stanovila sérii opatření, která měly členské státy aplikovat. Ty pak samy rozvinuly národní a lokální strategie na podporu integrace, pro potírání rasismu či řízení diverzity s tím, že jejich uplatňování mělo být kontrolováno a hodnoceno.
Místo uplatňování těchto strategií však zatím vidíme boom projeů nacionalismu a xenofobie i rozšíření některých politických proudů, které jsme již považovali za zcela mrtvé. To vše ve jménu demokracie, nebo dokonce i posilování evropské identity. Budíček v Oslu zazvonil i pro Brusel.
