Vyberte si jazyk
V Německu je jen málo míst, kde si lze estetiku nacionálně socialistické ideologie prohlédnout tak dobře jako v Norimberku: v jižní části města se nachází komplex budov, kde se v letech 1933 až 1938 konaly sjezdy nacistické strany a kde od roku 1945 probíhal známý proces s nacisty. Komplex Reichsparteitagsgelände [doslovně „území sjezdu Reichu“] nebyl kvůli válce nikdy dokončen a budovy, které přežily bombardování a demolici, byly v roce 1973 prohlášeny za národní kulturní dědictví jakožto emblematický příklad kolosální architektury režimu. Navzdory dílčím renovacím, které proběhly v posledních desetiletích, se některé stavby postupně mění v trosky.
Jak vysvětluje mluvčí norimberského městského zastupitelství Siegfried Zelnhefer, poškozena je samotná struktura komplexu. Podle prvních odhadů by si oprava vyžádala deset let práce a zhruba 70 milionů euro. Otázkou je, zda opravovat, či ne. Je legitimní vkládat takové investice do zachování symbolů? Zatímco někteří považují tento podnik za rizikový a rozporuplný, mnozí historici poukazují na jedinečnou dokumentární hodnotu této architektury.
„Historická zodpovědnost“
„Budovy jsou ilustrací touhy po nadvládě, která byla vlastní zločinnému režimu a která vedla ke světové válce, jíž padlo za oběť 55 milionů lidí, zdůrazňuje mluvčí radnice, a vyprávějí o rasistickém šílenství, které se projevilo vraždou šesti milionů židů.“ Navzdory tisícileté historii utkané ze světlých i stinných stránek „je Norimberk už více než půl století spojován, tak jako mnohá další německá města, s nacionálním socialismem a jeho zločiny, říká Zelnhefer. I když se tato minulost netýká pouze Norimberku, naše město chápe, že mu role, kterou sehrálo v době nacistické diktatury, dnes vkládá na bedra historickou zodpovědnost.“
Zastupitelé Norimberku se snaží pracovat ve prospěch zachování míru a respektování lidských práv tím, že organizují celou řadu nejrůznějších akcí a podporují různé iniciativy. Poslední z nich, která je stále ve fázi přípravy, se pojí s dalším symbolickým místem ve městě: sálem č. 600 v Justičním paláci, kde se odehrával Norimberský proces. Sál navštíví každoročně 40 000 návštěvníků a na podzim zde bude zřízeno vzpomínkové muzeum. Město připravuje kandidaturu na zápis sálu coby kolébky mezinárodního trestního práva do seznamu světového kulturního dědictví Unesco. „Zde se psaly Dějiny, připomíná Zelnhefer. Právě tady státy s různou formou vlády a odlišnou legislativou poprvé společně zasedly a pohnaly před spravedlnost společného nepřítele.“
Francouzské Vichy se snaží svou minulost a statut hlavního města kolaborantské Francie překonat svým kulturním a uměleckým bohatstvím. Na náměstí Joseph-Aletti č. 3 ve městě vzdáleném 400 kilometrů od Paříže začínají turistickému páru z Madridu prázdniny. Francisco a Sofía neskrývají nadšení: „Přijeli jsme do tohoto slavného města za termálními prameny.“ Španělský pár si pak v průběhu pobytu bude moci povšimnout, že každý koutek ulice v sobě nese břímě minulosti, která je pro většinu Francouzů temná a neopominutelná a na niž se země marně snaží zapomenout.
Vichy se rozhodlo jít kupředu, aniž by přitom ztrácelo paměť. Aristokratické město bylo v letech 1940-1944 hlavním městem francouzského státu, jemuž velel maršál Philippe Pétain pod taktovkou nacistického okupanta. V té době město čítalo na 35 000 obyvatel (dnes jich je přibližně 110 000) a nacházelo se zde 400 vil a soukromých rezidencí [tzv. hôtel particulier, typ honosného několikapodlažního domu, který většinou obývá jedna rodina]. „Vichy odzvonilo III. republice. Pétain a jeho ministři se rozhodli usídlit se místo v Paříži zde, protože tu měli k dispozici prostorné hotely a rezidence a silnou telefonní ústřednu,“ vysvětluje spisovatel Sylvain Beltran. Hotely ve Vichy se staly sídlem Pétainových vládních kanceláří.
„Vichisané, nikoliv vichisté!“
Zůstaňme ještě na náměstí Joseph-Aletti č. 3. Pár metrů od Opery se tu nachází vstup do Aletti Palace. Před 70 lety se jmenoval Hôtel thermal a kanceláře tu mělo ministerstvo války. V třetím patře hotelu du Parc, další budovy, kterou si zabrala armáda a která je dnes předělána na bytové jednotky, měl svou rezidenci maršál Pétain. Právě zde se během zasedání rad ministrů rozhodovalo o hromadných deportacích židů z okupované Francie do nacistických vyhlazovacích táborů. Podle rozkazů z Reichu odvezly vlaky do táborů smrti 75 721 židů, z toho 11 400 dětí; vrátily se pouhé 3 000.
„Jak zapomenout, že se právě ve Vichy rozhodlo o tom, že tisíce lidí budou poslány na smrt, protože Pétain zvolil kolaboraci s nacismem, aby Francii ušetřil většího zla?,“ klade si otázku Beltran. Dnes je potřeba si tuto minulost, kterou nelze vymazat, přiznat, ale přitom jít cestou kulturního obohacení. Takový je alespoň záměr tohoto spisovatele, který od roku 2001 pořádá právě v Aletti politické konference s názvem „Veřejné rozpravy“. Zúčastnil se jich už bývalý generální tajemník OSN Butrus Butrus-Ghálí, delegátka Palestiny při Evropské unii Leila Shahidová či francouzský vrchní rabín Gilles Bernheim.
„Chci dokázat, že Vichy neznamená jen Pétainovu epochu, ale že tu dnes existuje činorodý kulturní život,“ upřesňuje Beltran. Kromě pamětních desek rozesetých tu a tam po městě a připomínajících děsivou stránku francouzských dějin, se město už léta snaží uvést do popředí nabídku hotelů určených výhradně jen k turistickým účelům a k pořádání akcí. Vichy hodlá překonat minulost a chce se zaměřit zejména na přítomnost. Sami obyvatelé bojují proti matení pojmů: „Jsme Vichisané, nikoliv vichisté!,“ upozorňuje Jérôme pracující na městském zastupitelství.
