Vyberte si jazyk
V posledních dnech trávím dlouhé hodiny před televizní obrazovkou. Mám na ní naladěn kanál Al-Džazíra, na kterém bylo až doposud možné sledovat události v přímém přenosu, a dívám se, jak se před mýma očima píší dějiny. Po demokratické revoluci v Tunisku jsme ve druhém dějství tohoto úžasného „arabského jara“, „arabského roku 1989“, svědky povstání Egypťanů.
To, co se děje, je strhující a vzrušující zároveň: Nikdo lidovou revoluci ve velkých arabských zemích neočekával. Obyvatelé těchto zemí nám byly prezentováni jako frustrovaní a apatičtí občané či jako lidé, kteří se snadno nechají zmanipulovat autokraty a islamisty. A pak ejhle: Najednou vidíme, že mladí lidé z měst se nakonec moc neliší od západních studentů. Usilují o to samé. A díky internetu dnes skutečně žijí na stejné vlnové délce.
Možná, že elektronická pavučina a sociální sítě měly na kolektivní podvědomí mnohem větší vliv než jsme si doposud mysleli. I samozvaní odborníci jsou z toho zmatení: Během posledních dvou let se toho hodně přihodilo. Znalosti expertů se obecně zakládají na dlouhodobém pozorování a historických poznatcích, které jsou dnes již zcela překonané nejnovějšími nástroji moderní společnosti, to si ovšem odborníci neuvědomili.
Havel měl poslouchat Husáka
Co mě však udivuje úplně nejvíc, jsou hlasy, které můžeme tu a tam zaslechnout a které říkají: Nestabilita je nebezpečná! S tím se Arabové přece nemůžou vypořádat! Nakonec jim povládne diktatura mulláhů. Laičtí autokraté byli přece jen k něčemu užiteční! Morálně je to na stejné úrovni, jako kdybychom v roce 1989 Václavu Havlovi, Jensi Reichovi [obhájce lidských práv v komunistické NDR] řekli, že je lepší i nadále poslouchat Honeckera, Husáka a další zasmušilé tyrany, protože nevíme, jak by se situace mohla vyvinout.
Takový přístup není jen příznakem morálního úpadku, ale také naprostého nezájmu o realitu. Protože každý, kdo se, byť i zdálky, o toto arabské povstání zajímá, rychle pochopí, že „islamisté“ hrají méně významnou roli, než si myslíme. Protestující požadují demokracii a svobodu, nikoliv mulláhy. Někteří pozorovatelé jsou dokonce toho názoru, že vliv islamistů je na ústupu, jak je tomu v případě muslimského bratrstva v Egyptě.
Co se stane, nikdo neví. Dnes jsme svědky svržení tyranů městskou střední třídou. Je ale možné, že svobodné volby budou později zdrojem rozčarování. Konec konců, kdo ví, jak budou reagovat prostí vesničané z delty Nilu? V každém případě je to významný historický okamžik a šance na změnu.
Zapomeňte na stabilitu
Existuje samozřejmě možnost, že se nám to nepodaří. Je však pouhá možnost neúspěchu sama o sobě dostatečným důvodem, abychom úzkostlivě lpěli na stabilitě, která je jen argumentem pro to, aby se u moci udrželi diktátoři? To určitě ne. Morousům a skeptikům chybí politická představivost a naděje v lepší budoucnost. Nedá se to vysvětlit jen naším nedostatkem představivosti, nýbrž hrubě rasistickými motivy: Demokracie a Arabové, to nejde dohromady. Oni stejně nakonec dají přednost tyranům. Jak ubohé uvažování!
Pokaždé, když se svobodní občané rozhodnou vzít osud do svých rukou, jedná se o krok do neznáma. A vše neznámé s sebou nese rizika. Bylo tomu tak vždy, bez rizika není pokroku a světlo světa by bez něho nikdy nespatřila ani demokracie. Argument, že demokracie představuje riziko, je navíc námitka stejně stará jako usilování o svobodu. Vždy ji vyslovují stoupenci stability. Kdyby je poslouchali naši předkové, žili bychom dodnes v poddanství, v područí kléru a pod bičem panovníka.
Reakce
Evropa musí být na přechod k demokracii připravena
Reakce Evropy na události, které otřásají arabským světem, se nesou ve znamení „opatrného mlčení politických představitelů“ a „jistého skepticismu vůči změně, která přichází zvenčí,“ všímá si Fernando Vallespín v listu El País. Editorialista upozorňuje na rozdíly mezi nepokoji, které panují na jižním pobřeží Středozemního moře, a požadavky, které provázely nedávné protesty v Evropě: „Zatímco v prvním případě se protestuje s požadavkem toho, co místní obyvatelé ještě nemají – svobodu a hospodářský rozvoj – tady se manifestuje za zachování stávajících výdobytků.“
„Tento přístup,“ upozorňuje Vallespín, „vysvětluje opatrnou podporu, kterou Evropané vyjadřují těm, kdo nejsou spokojení s tím, co mají, a kteří požadují to, v co vždy věřili.“ Tato ostýchavost je o to víc zarážející, že „Evropa nemá vliv na průběh série událostí, které jsou pro naši budoucnost zcela zásadní […]“, poznamenává Timothy Garton Ash na stránkách listu The Guardian. „Přesto, nikdo nemá větší zkušenost s obtížným přechodem od diktatury k demokracii než Evropané," zdůrazňuje historik a dále pokračuje: „Žádný jiný region nemá k dispozici tolik nástrojů, kterými by mohl budoucnost Blízkého východu ovlivnit. Spojené státy sice mají zvláštní vztahy s egyptskou armádou a arabskými královskými rodinami, ale Evropa má s regionem daleko užší obchodní vztahy, je významným poskytovatelem rozvojové pomoci a napříč Mare Nostrum existuje bohatá síť osobních vztahů […] Právě tam [do Evropy] se chce vydat většina mladých Arabů na návštěvu, na studia a za prací. Jejich bratranci jsou již na místě.“
Současné otřesy jsou „ problémem a zároveň i příležitostí“. „Právě proto,“ domnívá se Garton Ash, „EU potřebuje jednat rychle, obratně a kreativně – což jsou vlastnosti, které se jí zrovna moc nepřipisují.“ Pokud se arabské revolty opravdu podaří, „mladí Arabové se budou pohybovat po celém Středomoří, budou prospěšní evropským hospodářstvím a platit na důchody populaci, která rychle stárne.“ Pokud však zkrachují a k moci by se měli dostat islamisté, „chraňte nás všichni svatí. Pokud toto není životní zájem Evropy, co jiného by to už mohlo být?“
